Článek
„Když s ním (veslem) budeš umět zacházet, nikdy nebudeš mít hlad. Tvoji předkové vždy přežívali díky moři. To je tvůj osud. Následuj ho!“
Tato slova pronesl Ramónův dědeček ke svému synovi (Ramónově otci) krátce předtím, než zemřel a předal mu přitom po generace děděné veslo. Ukazují, že život jejich uruguayské rodiny byl odpradávna pevně svázán s mořem. Jen v případě Ramóna se slova jeho dědy tak úplně nenaplnila, jelikož moře se sice stalo místem, kde potkal svůj osud, ale jinak, než jeho předek rodině přál.
Závodění s jinou lodí se SS Americe nevyplatilo
Na Štědrý den 1871 se 31letý Ramón nacházel na palubě lodi America, která mířila do hlavního města Uruguae Montevidea, jenž bylo jeho rodištěm. SS America byla na své cestě mezi americkým San Franciscem a čínským Hong Kongem. Loď spustili na vodu v roce 1869 a jednalo se o v té době jeden z největších kolesových parníků na světě. Provozovala ji rejdařská společnost Pacific Mail Steamship Company.
Logo Pacific Mail Steamship Company
Nedaleko od přístavu se SS America střetla s jinou lodí, která do něj rovněž mířila a kapitáni obou plavidel mezi sebou začali soupeřit, které z nich dosáhne dnešního cíle jako první. Jenže posádka ani cestující netušili, že kvůli zvyšující se rychlosti narůstá v podpalubí Americy v kotlích silný tlak, který nakonec vyústil v požár. Ten zachvátil parník nečekaně prudce a většině cestujících a členů posádky se z lodi nepodařilo zavčas evakuovat. Zahynuly necelé 2/3 osazenstva (65 pasažérů ze 164) a řada z těch, kterým se podařilo přežít, byla těžce popálena. Kapitán Americy se marně snažil přivolat pomoc prostřednictvím světelných signálů, jelikož v té době ještě nepatřil telegraf mezi klasickou výbavu zaoceánských parníků - byl totiž vyvinut Guglielmem Marconim až o 25 let později.
Guglielmo Marconi se svým bezdrátovým telegrafem
Ramón Artagaveytia patřil mezi těch 65 šťastlivců, kterým se podařilo zachránit včasným skokem do vody a rychlým plaváním co nejdále od potápějící se Americy. Sice přežil, ale katastrofa a zoufalé výkřiky umírajících lidí na hořící lodi mu způsobily silný citový otřes a zařekl se, že už nikdy v životě na palubu žádné lodi nevstoupí. Převzal rodinnou farmu v argentinském městě Guaminí, žil pokojným životem a dálkové cestování mu nechybělo. To se ale změnilo na přelomu let 1911/1912, kdy zatoužil navštívit synovce, který vedl uruguayský konzulát v Berlíně - a jelikož už několik let se zájmem sledoval technologický pokrok ve vývoji lodí, neunikla jeho pozornosti ani stavba „nepotopitelného“ Titanicu. A fakt, že byly nové lodě vybaveny bezdrátovým telegrafem mu dodával ztracený pocit bezpečí:
Nedokážeš si představit, Enrique, jakou bezpečnost poskytuje telegraf. Když se potopila America přímo před Montevideem, nikdo neodpovídal na světla s prosbou o pomoc. Ti, kteří nás viděli z lodi Villa del Salto, neodpověděli na naše světelné signály. Teď, s telefonem na palubě, se to už nestane. Můžeme okamžitě komunikovat s celým světem.
Replika telegrafické místnosti na palubě Titanicu
Po více jak 40 letech, které uplynuly od tragického potopení Americy, se Ramón odvážil vstoupit na lodní palubu. Koupil si lístek na zaoceánský parník, který jej bezpečně dopravil do Evropy za rodinou a jelikož se chtěl na zpáteční cestě zastavit ještě v New Yorku, zvolil si jako dopravní prostředek tiskem velebený Titanic. Dva měsíce před svou cestou na Titanicu napsal svému bratranci v dopise slova, z nichž je patrné, že se na výlet do Evropy a zpět těšil : „Konečně budu moci cestovat a hlavně budu moci klidně spát. Potopení Americy bylo strašné!… Stále mě trápí noční můry. I při těch nejklidnějších cestách se budím uprostřed noci s příšernými nočními můrami a slyším stále to samé osudové slovo: Požár! Oheň! Hoří!… Dokonce jsem se dostal do situace, kdy se přistihnu, že stojím na palubě se záchranným pásem na sobě…“
Osudový Titanic
Ramón se na Titanic nalodil 10. dubna 1912 ve francouzském Cherbourgu. Lístek s číslem PC 17609 ho vyšel na 49 liber.
Titanic připlouvá do Cherbourgu okolo 18:30h večer
Z paluby lodi odeslal příbuzným dva dopisy - v obou z nich vyjadřuje své nadšení z plavby. Když Titanic těsně před půlnocí 14. dubna narazil v severním Atlantiku do ledovce a vážnou situaci už nebylo možno před cestujícími utajit, vypravil se Ramón spolu se svým společníkem z Argentiny, s nímž se během plavby spřátelil, na venkovní palubu. Sice ještě přesně nevěděli, co se děje, z neočekávaného zmatku a ruchu byli ale velmi vyděšení, jak popsal jeden z přeživších pasažérů z I. třídy - pan Elmer Taylor: „Asi v polovině schodiště (na cestě na palubu lodi) se o zábradlí opírali pánové, kteří podle vnějšího vzhledu vypadali spíš jako mrtví než živí. Nás (Taylora a jeho ženu Juliet) s těmito dvěma muži seznámil společný přítel na nástupišti na nádraží Waterloo. Byli z Buenos Aires v Argentině. Oni neuměli anglicky a my jsme neuměli španělsky. Když jsme se den co den náhodně setkávali, každý jsme mluvili svým rodným jazykem, usmívali se a předávali si informace, přičemž nikdo z nás nerozuměl tomu, co říkal ten druhý. Při tomto setkání jsme zopakovali obvyklé pozdravy, podali si ruce a ujistili je, že nám nehrozí žádné nebezpečí. Pak jsme se na ně ještě usmáli a pokračovali v cestě. Ten strach, který se jim zračil ve tváři, si v sobě ponesu po zbytek života.“
Ramón Artagaveytia potopení Titanicu nepřežil a jeho tělo nalezla týden po katastrofě loď Mackay-Bennett, která měla nelehký úkol vytáhnout z moře oběti lodního neštěstí, aby mohly být řádně pohřbeny.
CS Mackay Bennett
Tělo číslo 22: Pohlaví: mužské, odhadovaný věk 60, plešatý. Oblečení: modrý kabát a modrý oblek, bílá vesta, černé boty a fialové ponožky. Dvě vesty s označením iniciály R.A. a růžové „podvlíkačky“ se stejnými iniciálami. Majetek: hodinky, řetízek a medaile se jménem, klíče, hřeben, nůž, pouzdro na brýle. 47 dolarů ve zlatě a 64 dolarů v bankovkách. Jméno: Ramon Artagaveytia.
Hodinky s ručičkami zamrzlými v čase a vydražený dopis
Ramónovo tělo bylo po vytažení z moře převezeno do New Yorku a odsud odesláno do jeho rodiště v Montevideu v Uruguayi, kde bylo 18. června 1912 pohřbeno na centrálním hřbitově. Dopis, který Ramón napsal svému bratrovi na hlavičkovém papíře s vodoznakem společnosti White Star Line (rejdařská společnost, pod jejíž vlajkou Titanic plul), se vydražil v aukčním domě Zorrilla Subastas v Montevideu za 12 000 dolarů. Dopis byl odeslán během poslední zastávky Titanicu v irském Cobhu - 11. dubna 1912.
Pozlaceným kapesním hodinkám značky Zenith s bílým ciferníkem a arabskými číslicemi, které se našly spolu s Ramónovými ostatky, chybí sklíčko a jejich ručičky se zastavily na čase 4:53h - 2 hodiny a 33 minut od okamžiku potopení lodi.
ZDROJE:
https://archives.novascotia.ca/titanic/fatalities/archives/?ID=22&Page=201010105
https://www.encyclopedia-titanica.org/titanic-victim/ramon-artagaveytia.html
https://report.az/en/interesting/letter-sent-from-titanic-fetches-12-000-at-auction-in-uruguay/
https://www.encyclopedia-titanica.org/watch-recovered-from-the-body-of-a-titanic-victim.html?fbclid=IwY2×jawINgqlleHRuA2FlbQIxMQABHd-KviaTGFfwlHs6CYbP185yzVVE1wBAw6StTltIPPJTckwGchBz1kEDPw_aem_5_o2_QX2POBCqnlHALZ93A
https://www.linerdesigns.com/voices-of-a-tragedy
https://en.wikipedia.org/wiki/SS_America_(1869)
