Článek
Robyn přišla na svět 6. září 1950 v malém městečku Miles v Austrálii jako druhá ze dvou děvčat. Narodila se na dobytkářské stanici rodičům, kteří byli velmi rozdílnými osobnostmi - matka Gwen byla městská bohémka, muzikantka, která ovládala hru na několik hudebních nástrojů a na izolované farmě bez elektřiny trpěla. Zatímco otec Robyn Mark byl naopak přírodní typ - přírodovědec a lovec opálů, který miloval dobrodružství. Nedlouho po Robynině narození začala její matka trpět depresemi, se kterými se jí lékaři snažili pomoci prostřednictvím elektrošoků. Její stav se ale nijak zásadně nelepšil. Robyn později vzpomínala, jak matčin stav jako dítě prožívala:
Vnímala jsem její osamělost a izolovanost, ale byla jsem příliš malá na to, abych je uměla pojmenovat.“
Když bylo Robyn deset let, vrátila se jednoho všedního odpoledne její matka z pravidelné kontroly u psychiatra, zadívala se na ni prázdným pohledem a poznamenala: „Doktor mi řekl, že bych měla být šťastná. Vždyť mám milujícího manžela a dvě krásné děti. Měla bych být šťastná.“ Gwen svému psychiatrovi věřila a nepochybovala o tom, že to, co říká je pravda a že si za svoje deprese může sama svou rozmazleností a negativismem. Pocit, že je příliš velký slaboch na to, aby dovedla ocenit radosti života spolu s pocitem, že jí vůbec nikdo nerozumí ji o necelý rok později dovedly k sebevraždě. Oběsila se na trámech garáže pomocí kabelu z rychlovarné konvice.
Robyn se to dozvěděla poté, co ten den přišla domů ze školy, kde už na ni v jejím pokoji čekaly sbalené kufry. Otec, který výchovu dvou dcer nechával v drtivé většině případů na své ženě, byl Gweninou sebevraždou naprosto zdrcený, ostatně byl to také on, kdo svoji manželku v garáži našel. Malé Robyn se nedostalo vůbec žádného soucitu nebo utěšování, naopak, otec jí pouze suše oznámil, že se stěhuje k jeho dvojčeti - tetě, která ji ve skutečnosti nechtěla. Nemohla si s sebou vzít ani svého milovaného psa. Výchovu Robyn tedy převzala sestra jejího otce, tvrdá chovatelka koní: „Neměla ponětí, jak se starat o narušené jedenáctileté dítě. Viděla mou matku jako měšťáckého slabocha, kterého si otec nikdy neměl brát, měl si vzít někoho vhodnějšího, jinými slovy venkovského aristokrata. Chtěla ze mě udělat stejnou tvrďačku, jakou byla ona sama a hlavně takového člověka, který se bude co nejméně podobat mé matce.“
Dlouhá desetiletí se Robyn vzpomínkám na traumatické zkušenosti z dětství vyhýbala:
Abych mohla vést normální život, musela jsem tu minulost nechat za sebou. Odřízla jsem ji. A nezajímala jsem se o sebe, zajímal mě svět.
Teta ji později poslala do internátní školy, kde Robyn začala divočet: chodila za školu, připojila se k pochybné partě, chovala se jako spratek. Svůj volný čas trávila nejraději běháním po horách nebo poflakováním se s kamarády. V osmnácti letech odjela bez jakéhokoli plánu stopem do Sydney se třiceti dolary v kapse a spacákem zavěšeným přes rameno. Přespávala v parku, dokud ji odsud nevyhnala policejní hlídka. O pár dní později při potulování se po předměstí narazila na prázdnou chatu, do které prolezla oknem. Chata se pro ni stala domovem na několik následujících měsíců. Byl v ní dokonce rozladěný klavír a postel, matraci na ni sehnala Robyn u popelnice. Jídlo si obstarávala žebráním na trzích, kde se k ní řečtí a italští prodejci chovali s pohrdáním a dokonce po ní prý házeli i zeleninu. Ale i ta byla pro Robyn vítaným zdrojem potravy.
Protože byla pohledná, podařilo se jí časem sehnat práci jako umělecká modelka na jedné vysoké škole v Sydney, což jí otevřelo dveře mezi místní hippies, lajdáky a povaleče. Z chaty se odstěhovala a přespávala po gaučích v příbytcích svých nových přátel. Účastnila se alkoholových i drogových dýchánků a tvrdila, že jí „drogy pomohly pochopit, že existují i jiné způsoby myšlení a bytí,“ než ty, které znala. Přes známé se nakonec dostala k práci krupiérky v podzemních ilegálních hernách, která ji velmi bavila. V hlavě jí ale už v této době zrály myšlenky na absolvování nějaké samostatné a dlouhé pouti. Vnímala samu sebe jako rozpolceného člověka a rozhodnutí, které nakonec udělala - že chce s pomocí velbloudů přejít australskou poušť, bylo vyvoláno její touhou vyzkoušet si své kontrastní vlastnosti zranitelnosti a pevného odhodlání. Stejně jako před pár lety, kdy se bez nějakých větších úvah rozjela do Sydney, vypravila se teď do Alice Springs - bývalého hlavního města Střední Austrálie, které obklopovala poušť.
Alice Springs
Do města dorazila bez peněz, ale bezprostředně po příjezdu se jí podařilo sehnat práci v místní hospodě. Vzpomínala, že tehdejší Alice Springs byla dost drsná a že hned první noc poté, co do města přijela, byli zavražděni dva lidé - jeden běloch, kterého policie našla mrtvého v karavanu a druhý černoch, ležící na ulici celý potřený bílou barvou. Robyn se začala poohlížet po příležitosti, díky které by se mohla dostat k velbloudům a hlavně k někomu, kdo by ji s nimi naučil zacházet, protože o těchto zvířatech, se kterými plánovala přejít poušť, nevěděla absolutně nic. To ji nakonec přivedlo ke Kurtovi, muži rakouského původu, který pár kilometrů za městem organizoval výlety na velbloudech. Uzavřeli spolu zvláštní dohodu - ona pro něj bude rok zdarma pracovat a on ji na oplátku naučí, jak s těmito zvířaty pracovat a na závěr jí daruje dva velbloudy pro její vytouženou cestu.
Každé ráno vstávala v pět hodin a bosá běhala po areálu, aby jí ztvrdla chodidla. Uklízela po zvířatech jejich trus, zatímco jí byl šílený provozovatel Kurt neustále v patách a plísnil ji za každou nedokonalost. U toho se ale učila práci s velbloudy. Bohužel Kurt jejich ústní dohodu nakonec nedodržel a Robyn po odpracovaném roku vyhodil bez jakékoli odměny či slíbených zvířat. Při své druhé volbě dalšího chovatele velbloudů Sallaye Mahometa, u kterého chtěla pokračovat ve výuce, už měla Robyn větší štěstí. Trénoval ji rok a na její cestu ji vybavil nejen dvěma velbloudy, ale i cennými radami, které ji při pouti mnohokrát pomohly a nejspíš i zachránily život.
Robyn se nakonec podařilo dát dohromady potřebné čtyři velbloudy - Zeleiku, Dookieho, Buba a Goliatha, ale chyběla jí jedna zásadní věc - a tou byly peníze. Problém se ale vyřešil, když v Alice Springs potkala fotografa Ricka Smolana, díky kterému se její cestě dostalo sponzoringu od světoznámého časopisu „National Geographic“. Dohodla se s Rickem, že ji bude v průběhu cesty navštěvovat a fotit. Jejich pracovní vztah během osmiměsíční pouti nakonec přerostl do romantického.
Na cestu Robyn vyrazila v doprovodu fenky Diggity a čtyř velbloudů v roce 1977. Čekalo jí 2 700 km nemilosrdnou a odlehlou Gibsonovou pouští až k Indickému oceánu. Orientovala se pomocí map, ale časem pochopila i skutečnost, že se na ně nemůže zcela spoléhat, protože se: „často mýlily. Orientovala jsem se díky nim, kompasu a souhvězdí. Sextant jsem nepoužívala. A taky jsem se naučila orientovat podle druhů keřů a ptáků, co byli v mé blízkosti. Díky nim a stopám zvířat jsem poznala, jestli mířím ke zdroji vody nebo ne.“
Přestože většinu cesty trávila pouze v přítomnosti zvířat, osaměle se cítila jen zřídkakdy:
Když jsem byla sama v poušti, nastaly momenty, kdy jsem se cítila být samozřejmou součástí světa, absolutně a nevyvratitelně začleněná do celé té rozsáhlé sítě. Byl to přesný opak pocitu osamělosti.
Čím větší vzdálenost Robyn ušla, tím více rostla její sebejistota a víra v sebe samu a v to, že má dostatek síly, aby zvládla cokoli na světě - a právě v době, kdy bylo toto její přesvědčení největší, dostala od osudu krutou lekci. Její fenka Diggity totiž v noci sežrala jedovatou návnadu, která tam byla nastražená na dinga a Robyn musela její trápení ukončit tím, že ji zastřelila. Do dnešních dnů jí v domě visí na stěně domorodá malba s tečkami zobrazující místo v poušti, kde milovaného psa ztratila.
Tancovala jsem, až už jsem nemohla – vytančila jsem všechno. Křičela jsem, vyla a plakala, skákala jsem a kroutila svým tělem, dokud nepřestalo reagovat. Pak jsem se doplazila zpátky k velbloudům, pokrytá špínou a potem, třásla jsem se únavou, prachem v uších, nose i ústech a prospala asi hodinu. Když jsem se probudila, cítila jsem se uzdravená, bez tíže a připravená na cokoli.“
Na úseku cesty z Docker River do Warburtonu Robyn doprovázel domorodec z kmene Pitjantjatjara, Eddie, se kterým navázala přátelství a který ji inspiroval v jejím zájmu o domorodé kmeny, který ji provázel následujícím životem.
Gibsonova poušť
Když Robyn konečně dorazila ke svému cíli - Indickému oceánu, kde ji přivítal Rick a spolu s velbloudy rozkošnicky ponořila své zaprášené a spálené tělo do příjemně chladivých vlnek, pocit euforie rychle vystřídal pocit ochromujícího strachu. Cítila obrovskou úzkost z toho, že to celé končí a ona neví, co dál. Tehdy si pomyslela:
Budu to všechno ignorovat, prostě se otočím a půjdu rovnou zpátky. Uvědomila jsem si, že je daleko těžší poušť opustit, než do ní jít.
Její příběh spolu s dechberoucími fotografiemi vyšel nejen v National Geographic, ale i dalších 90 časopisech. Robyn o své cestě napsala knihu „Tracks“ (Stopy), která se stala světovým bestsellerem a na její motivy byl v roce 2013 natočen i stejnojmenný film s Miou Wasikowskou v hlavní roli.
Odpověď na otázku proč je tak obsáhlá, že nemá smysl se jí vůbec zabývat. Ta cesta formovala můj život. Byla to tak dobrá věc v mnoha ohledech a já se vlastně divím, co lidem brání udělat v životě něco výjimečného. Dozvíte se toho o sobě tolik. Zjistíte, že máte schopnosti a sílu, o kterých jste neměli tušení.
ZDROJE:
DAVIDSON, Robyn. Tracks. London: Bloomsbury, 2012. ISBN 978-1-4088-3486-2.
https://australian.museum/about/history/exhibitions/trailblazers/robyn-davidson/
https://www.litcharts.com/lit/tracks-a-woman-s-solo-trek-across-1700-miles-of-australian-outback/characters/robyn-davidson
https://www.independent.ie/life/lone-crusader-robyn-davidsons-epic-desert-trek/30215154.html
https://www.dumbofeather.com/conversations/robyn-davidson-is-a-nomad/
https://theconversation.com/changeling-warrior-robyn-davidson-has-never-been-lost-shes-a-seeker-with-the-courage-to-keep-looking-214254
https://www.youtube.com/watch?v=Y9yQdrpg-8k&ab_channel=RoaringStoriesBookshop
https://www.womensweekly.com.au/news/robyn-davidson/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alice_Springs
https://en.wikipedia.org/wiki/Robyn_Davidson
