Hlavní obsah
Lidé a společnost

U soudu v roce 1895 vystupoval slavný Oscar Wilde jako žalobce. Nakonec byl ale sám odsouzen

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Napoleon Sarony/Wikimedia Commons/Public domain

Známý dramatik a básník Oscar Wilde si rád užíval hedonistického života. Měl všechno - slávu, bohatství i nevídané sebevědomí. Myslel si, že může všechno a nemusí nic. A to mu nakonec zlomilo vaz.

Článek

Oscar Wilde se narodil v irském Dublinu 16. října 1854. Tady vystudoval univerzitu Trinity College a pak pokračoval na Magdalen College v Oxfordu. Odmala si do sešitů zaznamenával krátké verše a po dokončení studií se z rodného Irska přestěhoval do Londýna, aby se mohl naplno věnovat literární kariéře. Začínal jako redaktor v ženských časopisech, posléze začal psát pohádky (Šťastný princ a jiné pohádky, 1888) a v roce 1891 mu vyšel jeho jediný román - Obraz Doriana Graye. Napsal také řadu dramatických her, kterým se dostalo velkého ohlasu, např. Jak je důležité míti Filipa nebo Vějíř lady Windermerové.

Hlavním hrdinou románu Obraz Doriana Graye je pohledný narcistický mladík se zlatými kudrnatými vlasy a pomněnkovýma očima, jehož hlavním cílem je vyzkoušet si všechna potěšení, která život nabízí. Jednoho dne svým vzhledem uchvátí malíře, který jeho podobu zachytí na plátno. Ješitný Dorian se velmi bojí stárnutí a jeho touha po věčném mládí má takovou sílu, že se mu jeho přání splní a místo něj začne stárnout jeho podobizna na obraze. Mladému muži už nic nebrání v tom, aby žil čím dál zhýralejším a hříšnějším životem. Nijak se to na něm nepodepisuje a jeho už tak dost pochybná morálka klesá níž a níž. Je zřejmé, že předobrazem Doriana byl sám Wilde.

Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu.
Z knihy Obraz Doriana Graye

Ačkoli byl Wilde homosexuál, svou orientaci veřejně nepřiznával a v roce 1884 se oženil s Constance Lloyd, s níž měl dva syny. Profesně se mu velmi dařilo a k tomu vynikal bystrostí a duchaplností, takže se kolem něj brzy vytvořil zástup obdivovatelů. K tomu se odmítal nechávat svazovat konvencemi prudérní britské společnosti, kterou ho bavilo šokovat různými výstřelky - vzepřel se například upjaté viktoriánské módě tím, že nosil barevné samety a hedvábí a nechal si narůst dlouhé vlasy. To vše k němu přitahovalo pozornost nejen jeho přívrženců, ale i odpůrců.

V roce 1891 se tehdy sedmatřicetiletý Wilde na čajovém dýchánku setkal s nadějným dvaadvacetiletým básníkem Alfredem Douglasem, kterému se přezdívalo „Bosie“. Brzy spolu navázali důvěrný vztah - Wilde byl unesen chlapcovou krásou i intelektem a jemu zase lichotilo, že o něj projevil zájem tak významný muž, jako byl Wilde. Vyráželi spolu na romantické výlety, trávili čas v pronajatých pokojích či hotelech a zamilovaný spisovatel zahrnoval svého milence dárky. To se ale nelíbilo Alfredovu otci - markýzi z Queensberry. Žádal svého syna, aby se s Wildem přestal vídat a dokonce mu vyhrožoval i vyděděním: „Tvůj intimní vztah s tímto mužem musí přestat, nebo se Tě zřeknu a nedostaneš už ode mě žádné peníze“.

Nic z toho ale nepomáhalo a Queensberry přistupoval ke stále zoufalejším opatřením, aby nežádoucí vztah svého syna ukončil - vyhrožoval majitelům restaurací a hotelů výpraskem, pokud u sebe nechají dvojici pobýt a bombardoval Wildea i Alfreda rozzuřenými a výhrůžnými dopisy. Nakonec Wildea večer 28. února 1895 sledoval do soukromého klubu Albemarle, jehož členem byl jak spisovatel, tak jeho manželka, vtrhl dovnitř a přikazoval vrátnému, aby mu ho přivedl. Ten se ale nenechal zastrašit a odmítl. Brunátný markýz si tedy alespoň vyžádal kus papíru s perem a načmáral na něj pro Wildea vzkaz: „Oskaru Wildeovi, který je sodomita“.

Když se karta se vzkazem dostala Wildeovi do rukou, měl toho tak akorát dost a spolu se svým milencem a přítelem Robertem Rossem se vypravil za právníkem Humphreysem. Na markýza z Queensberry byl vydán zatykač za urážku na cti a 2. března ho zatkla policie. Právní zástupci slavného spisovatele se opakovaně ujišťovali, že jeho nařčení ze sodomie se nezakládá na pravdě. Pokaždé se jim dostalo stejné odpovědi: že všechna podobná obvinění jsou „naprosto falešná a neopodstatněná“. Po zahájení trestního stíhání odjela dvojice milenců na pár dnů do Francie. Vrátili se týden před prvním soudním slyšením a za Wildem přicházela spousta přátel, která se ho snažila přesvědčit, aby svou žalobu stáhl. Kamarád z literární branže George Bernard Shaw mu dokonce radil, aby se z Anglie před zahájením procesu odstěhoval, třeba právě do tolerantnější Francie, ze které se před pár dny vrátil. „Ani mě nenapadne“ zamítl to Wilde kategoricky.

3. dubna 1895 započal soudní proces v Old Bailey. Oscar Wilde začal svou úvodní řeč lží - tvrdil, že je mu 39 let (ačkoli už mu bylo 40), a vyjmenoval veškeré útoky a obtěžování, kterých se stal v posledních měsících obětí. Soudce se ho stejně jako předtím jeho právníci zeptal, jestli je na obviněních z jeho nepřístojného chování vůči osobám stejného pohlaví něco pravdy, a Wilde mu stejně jako jim odpověděl, že nikoli.

Následoval křížový výslech. „Byl to obyčejný dopis?“ Zeptal se vyšetřovatel Carson Wildea, protože se mu dostala do rukou část milostné korespondence mezi ním a Alfredem. „Ne, byl to krásný dopis“ odpověděl spisovatel, který byl v tuto chvíli ještě neochvějně přesvědčen, že se mu nemůže nic stát a na otázky odpovídal s čím dál větší arogancí. Výslech se pak začal postupně odklánět od vztahu Wildea s Alfredem a zaměřil se na jeho další pletky s mladými muži, o kterých se vědělo. Dosud sebevědomý spisovatel viditelně znejistěl, zvlášť, když vyplynulo na povrch, že si své „společníky“ vybíral z řad chudých a nezaměstnaných mladíků, kteří byli často negramotní, nebo těch s velmi nízkým sociálním statusem. Stejně jako Alfreda zahrnoval i je dary v podobě nových šatů či stříbrných vycházkových holí. Wilde se hájil slovy, že „pro něj nejsou sociální rozdíly důležité, ale fascinuje ho mládí“ a že by „si raději povídal s jakýmkoli mladým mužem půl hodiny, než aby byl podroben dobrému křížovému výslechu u soudu“.

Jenže pak se ve své nadutosti chytil sám do pasti, když se ho Carson zeptal, jestli zná mladíka Waltera Graingera:

W: „Ano.“
C: "Kolik je mu let?"
W: „Bylo mu asi šestnáct, když jsem ho poznal. Byl sluhou v jistém domě na High Street v Oxfordu, kde měl pokoje lord Alfred Douglas. Zůstal jsem tam několikrát. Grainger čekal u stolu. Nikdy jsem s ním nevečeřel.“
C: "Políbil jste ho někdy?"
W: „Oh, jistě že ne. Byl to zvláštně obyčejný chlapec. Byl bohužel velmi ošklivý. Vlastně jsem ho kvůli tomu litoval.“
C: "To byl důvod, proč jste ho nepolíbil?"
W: „Ach, pane Carsone, jste pěkně drzý.“
C: "Řekl jste to na podporu svého tvrzení, že jste ho nikdy nepolíbil?"
W: „Ne. Je to dětinská otázka.“
C: "Proč jste tedy, pane, zmínil, že tento chlapec byl extrémně ošklivý?"
W: „Z tohoto důvodu“ začal se spisovatel rozčilovat. „Kdybyste se mě zeptali, proč jsem nepolíbil rohožku, měl bych odpovědět, protože nerad líbám rohožky? Nevím, proč jsem se zmínil o tom, že je ošklivý…“ Carson se ale nenechal odradit a pokračoval ve výslechu: "Proč jste tedy zmínil jeho ošklivost?"
W: „Je směšné představovat si, že by k něčemu takovému mohlo dojít za jakýchkoli okolností.“
C: "Ptám se vás, proč jste se zmínil o jeho ošklivosti?"
W: „Možná jste mě urazil vaší hloupou otázkou.“
C: „Myslíte si, že je to důvod, který vás opravňuje k tvrzení, že ten kluk byl ošklivý?“

Wilde byl v koncích. Rozezleně vychrlil několik odpovědí, žádnou z nich ale nedokončil. Carson na něj nepřestával naléhat: „Proč? Proč? Proč jste to řekl?“ Wilde nakonec neochotně a velmi dotčeně odpověděl: „Útočíte na mě, urážíte mě a snažíte se mě znervóznit, a občas člověk říká věci ukvapeně, když by měl mluvit vážněji, to přiznávám. Byla to lehkomyslná odpověď. Mezi mnou a Graingerem se nikdy nestaly žádné nepřístojnosti. Nikdy jsem ho nepožádal, aby přišel do mé ložnice.“

Po výslechu Carson oznámil, že má v úmyslu předvolat jako svědky několik mladých mužů, s nimiž měl mít Wilde sexuální styky a Wildeův právník pochopil, že případ pomluvy jeho klienta je ztracen, a namísto toho teď jemu samotnému hrozí, že bude stíhán. Zákon v té době posuzoval jakoukoli formu sexuální aktivity mezi příslušníky stejného pohlaví jako kriminální čin. Naléhal proto na svého klienta, aby žalobu pro pomluvu stáhnul, s čímž Wilde po vyčerpávajícím výslechu konečně souhlasil. Jenže už bylo pozdě. Markýzovi advokáti už totiž mezitím stihli předat řediteli státního zastupitelství kopie výpovědí mladých mužů, kteří byli ochotní vše osobně dosvědčit. Z žalobce se stal obžalovaný a byl na něj vydán zatykač. Při dalším soudním slyšení čelil Wilde pětadvaceti případům „hrubé neslušnosti“, když mladí muži, kteří si na své živobytí přivydělávali prostitucí, vypovídali o tom, jak museli plnit jeho zvláštní fantazie.

Porota se radila víc než tři hodiny, než dospěla k závěru, že Wildea prozatím neodsoudí a 7. května jej propustili na kauci. Spisovatel si na svobodě pobyl tři týdny, dokud nezačal jeho druhý soudní proces. Ten vedl generální prokurátor Frank Lockwood. Důkazy, že se Wilde věnoval sexuálním aktivitám s mladými muži se vršily. Marně se jeho obhájce Clarke snažil soudce přesvědčit, aby jeho klienta zprostil viny a ten „mohl žít mezi námi ve cti a dobré pověsti a dál obdarovávat svými geniálními dary naši literaturu.“ Porota Wildea shledala vinným a odsoudila ho ke dvěma letům žaláře a nucených prací, 18 měsíců ze svého trestu strávil ve věznici Reading Gaol.

A všichni lidé zabíjejí to, co milují, toto všechno ať je slyšet, někteří to dělají s hořkým pohledem, někteří lichotivým slovem: Zbabělec to udělá polibkem, statečný mečem.
Balada o vězení v Readingu (The Ballad of Reading Gaol)

V dopise z vězení, který nazval „De Profundis“ (překlad z latiny je „Z hlubin“), adresovaném svému milenci Alfredovi, napsal:

Společnost, jak jsme ji ustavili, pro mě nebude mít místo, nemá mi co nabídnout, ale příroda, jejíž sladké deště dopadají stejně na spravedlivé i nespravedlivé, má ve skalách rozsedliny, kde se mohu skrýt, a tajná údolí, v jejichž tichu mohu nerušeně plakat. Zažehne hvězdy, abych mohl chodit v temnotách bez klopýtnutí, a pošle vítr nad mé stopy, aby mě nikdo nemohl vystopovat, očistí mě ve velkých vodách a uzdraví mě hořkými bylinami.

Oscar Wilde zemřel 30. listopadu 1900 v pařížském hotelovém pokoji.

ZDROJE:

WILDE, Oscar. Obraz Doriana Graye. 1400. Praha: Dobrovský, 2022. ISBN 978-80-277-0475-0.

https://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/wilde_oscar.shtml

https://www.history.com/topics/gay-rights/oscar-wilde-trial

https://www.famous-trials.com/wilde/347-wildedirect

https://www.famous-trials.com/wilde/344-factualpart

https://www.famous-trials.com/wilde/343-openingspeech

https://www.famous-trials.com/wilde/327-home

https://poets.org/poem/ballad-reading-gaol

https://cs.wikipedia.org/wiki/Oscar_Wilde

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz