Článek
Severní stěna švýcarského Eigeru byla v průběhu času utvářena lavinami a skalními zříceninami do podoby hladké desky s ledovou vrstvou. Tato strana hory navíc leží neustále ve stínu, čímž jsou podmínky pro lezce ještě těžší, protože je tu o to větší zima, bez ohledu na to, jaké je roční období. Místní lidé jí přezdívají „Mordwand“ - v českém překladu „stěna smrti“. Na trase k vrcholu navíc nenajdete žádné pohodlné místo na bivakování a kvůli silné ledové krustě je nutné více jak 70 % cesty lézt za pomoci horolezeckých maček.
Na konci 19. století byla vybudována vlaková železnice Jungfrau, která vede skrze horu a v roce 1903 začala fungovat malá stanice Eigerwand, kde mohli cestující vystoupit z vlaku a přes okno obdivovat úchvatnou scenérii. Stanice byla uzavřena v roce 2016.
V těsné blízkosti severní stěny Eigeru se nachází několik hotelových resortů. Když začaly ve 30. letech 20. století první pokusy o zdolání stěny, stalo se oblíbenou kratochvílí ubytovaných hostů sezení na terase, popíjení čaje a sledování horolezců pomocí nainstalovaných dalekohledů.
První skupinka odvážlivců se pokusila pokořit severní stěnu v roce 1934, vylezli ale jen do třetiny, než se rozhodli pro návrat. O rok později pokus zopakovali dva rodáci z Mnichova - Karl Mehringer a Max Sedlmeyer, oba byli profesionální lezci. Před samotným pokusem o výstup severní stěnou vylezl Mehringer po západní straně hory, aby zde na několika místech zanechal zásoby jídla a zároveň zjistil možnosti ústupových tras pro případ, že by je při výstupu zastihla bouře.
Dvojice vyrazila 21. srpna ve 3 hodiny ráno. O pár dnů později zahalila horu sněhová bouře a lezci se ztratili přihlížejícím divákům z očí na půli cesty k vrcholu. Mehringerovo zmrzlé tělo bylo nalezeno za tři týdny, na místě, které se dnes nazývá „Death bivouac“ (Bivak smrti), tělo jeho lezeckého partnera bylo objeveno až o rok později, kousek pod oknem u vlakové stanice Eigerwand.
Zkušení horolezci nazývali snahu o zdolání severní stěny „posedlostí pro duševně choré“, přesto pokusy o prvovýstup pokračovaly.
V červenci roku 1936 se rozhodla zopakovat pokus další skupina odvážlivců. Němci Toni Kurz a Andreas Hinterstoisser byli dlouholetí přátelé, kteří společně slezli všechny bavorské vrcholy a toužili po nových výzvách.
Představa, že budou navěky uváděni jako ti, kteří jako první zdolali sebevražednou severní stěnu, pro ně byla nanejvýš lákavá. K Eigeru dorazili na kole a původně předpokládali, že výstup podniknou sami. Jenže když ve stanovém táboře narazili na další dva horolezce - Ediho Rainera a Willyho Angerera, kteří měli úplně stejný plán, rozhodli se spojit síly.
Pokus o výstup započal 20. července brzy ráno a byl - stejně jako ty předchozí - sledován zvědavými pohledy hotelových hostů. Hned na začátku čekala horolezeckou skupinu řada trhlin a skalních říms, které vedly na úpatí „Red rock“ (Červené skály) - 300 metrů vysokého srázu. Tu bylo třeba oblézt, aby se dostali k prvnímu ze dvou ledových polí na trase. Pole vedlo k místu, kterému se dnes říká White spider (Bílý pavouk). Pokud by z tohoto místa lezec spadl, letěl by dolů volným pádem 1,5 kilometru.
Zpočátku skupina postupovala rychle, pak se ale jejich tempo zpomalilo. Kousek pod „Red rock“ se zastavili úplně - před nimi se totiž tyčila naprosto hladká a zledovatělá stěna, která byla do té doby považována za nepřekročitelnou. Ne však pro Andyho Hinterstoissera, patrně nejobratnějšího člena skupiny. Zatloukl do stěny skobu, uvázal se a rozeběhl kyvadlovým pohybem podél horského masivu. Pomocí tohoto manévru se mu nakonec povedlo dostat na druhou stranu, kde připevnil druhý konec lana a umožnil tak svým společníkům překonat obtížný úsek. Tento traverz, díky kterému se mohly uskutečnit další pokusy o zdolání severní stěny se dodnes jmenuje po něm.
Následně ale horolezci udělali osudovou chybu - měli před sebou ještě zhruba kilometr vertikálního výstupu, takže potřebovali co nejvíce lan a navíc si byli jistí, že se budou vracet jinou cestou, takže lano ze zajištěného úseku vytáhli, aby si ho mohli vzít s sebou. Zanedlouho se terén změnil a lezci stanuli před ledovým polem, jehož podloží bylo značně nestabilní a při pohybu po něm se z něj uvolňovaly kusy skály a tvrdého ledu. Skupina neměla helmy, pouze bavlněné klobouky, takže je před svištícími padajícími úlomky nic nechránilo. Snažili se 90 metrů dlouhé pole vylézt co nejrychleji, ale naneštěstí jeden z kamenů zasáhl Wilyho Angerera do hlavy. Rána silně krvácela, takže se nakonec rozhodli, že se na noc utáboří na římse, aby si odpočinuli a ráno se uvidí, co dál.
Nakonec se rozhodli pokračovat ve výstupu - vždyť už byli za polovinou trasy. Po pár hodinách dorazili ke druhému ledovému poli, šestkrát delšímu než bylo to první. Byli si dobře vědomi rizika, že mohou být zraněni dalšími padajícími kameny, takže napnuli síly, aby měli úsek co nejrychleji za sebou, jenže zraněný Angerer čím dál víc zpomaloval. Původní předpoklad, že pole přelezou do šesti hodin tak nevyšel a skupina musela rozbít tábor i další noc - na stejném místě, kde před rokem zahynuli jejich lezečtí kolegové Mehringer a Sedlmeyer (Bivak smrti).
Třetí den ráno chtěli lézt dál, jenže zdravotní stav Angerera se prudce zhoršil. Stěží byl schopný postavit se na nohy a upadal do bezvědomí. Muži se po krátkém zvažování svých možností rozhodli pro společný návrat, aby zachránili Angererovi život. Začali pomalu a s obtížemi sestupovat. Víc a víc se ochlazovalo a netrvalo dlouho a rozpoutala se sněhová bouře. V půl osmé večer se proto znovu utábořili na noc - byli teprve na půli cesty dolů.
Ráno postupovali dál, dokud se nedostali k místu, které tak šikovně pomocí kyvadlového manévru přetraverzoval Andreas Hinterstoisser, aby natáhl pomocné lano pro své kolegy. Jenže jak už bylo zmíněno - horolezci lano vytáhli, což se následně ukázalo jako tragické rozhodnutí. Andrease proto čekal stejný úkol jako prve, jenže za daleko horších podmínek. Skála se totiž vlivem ochlazení potáhla vrstvou ledu. Marně se po ní Andy znovu a znovu rozbíhal, na namrzlém povrchu nebylo možné se udržet. Přesto se o to snažil až do naprostého vyčerpání dlouhých pět hodin.
Lezcům zbývala pouze jediná možnost pro sestup - 900 m dlouhým strmým srázem pod nimi. Pokud by se jim to povedlo, mohli se zkusit dostat na římsu, která vedla ke vstupu do vlakového tunelu. Bouře stále sílila, že nebylo vidět na krok a Willy Angerer už byl více v bezvědomí než při vědomí. Za takových podmínek byl sestup čirým šílenstvím, jenže nebylo na výběr.
Toni, Andy i Edi byli vysílení a v mokrém oblečení promrzlí na kost. Najednou v silné vichřici uslyšeli zdálky nějaký hlas a zcela dezorientovaní se po sobě podívali. Byli si jistí, že mají halucinace, ale když se pořádně zaposlouchali, dokázali rozeznat jednotlivá slova. Byl to přednosta vlakové stanice, který na ně zdola hulákal otázku, jestli nepotřebují pomoc. Horolezcům se v srdci rozhořela nová naděje - spása je nablízku, musí to zvládnout. Zanedlouho budou v bezpečí a spolu s přednostou si ve stanici dají horký čaj. Zakřičeli nazpátek, že jsou v pořádku a pomoc nepotřebují. Z jakého důvodu nezmínili, v jak špatné situaci se nachází a že jeden z nich je v bezvědomí, nikdo neví.
Ve dvě hodiny odpoledne, když se skupina nacházela už jen 60 metrů od záchranných dveří ke stanici, Hinterstoisser vyhákl své lano z karabiny a odpoutal se od ostatních, aby připravil terén pro závěrečný úsek sestupu. Když zarazil skobu do skalní stěny, zničehonic zkoprněl. Odněkud nad ním se ozval hlasitý lomoz a když pohlédl vzhůru, uviděl obrovskou masu sněhu, ledu a kamení, která se na něj řítila. Velká lavina strhla všechny horolezce a Hinterstoissera, který k nim nebyl uvázaný, odhodila do 600 m velké hloubky. Byl okamžitě mrtvý.
Kurz a Angerer spadli do skalní průrvy a Rainer byl jejich vahou prudce vytažen nahoru, přičemž se lano silně utáhlo kolem jeho pasu a utlačovalo mu bránici. Za pár minut se udusil. Toni zkoušel volat na Willyho, jenže ten už ho v tom okamžiku nemohl slyšet. Během pádu se totiž silně udeřil o skálu, což ho usmrtilo.
Toni zůstal viset mezi dvěma mrtvými kamarády. Po nějaké době přednosta stanice zkoušel na horolezce znovu volat a tentokrát už mu odpověděl jen jediný hlas. Úpěnlivě prosil o pomoc. Přednosta okamžitě kontaktoval horské vůdce v údolí a za necelou hodinu už záchranná skupina vylézala skrz dveře vedoucí z vlakového tunelu. Věřili, že pokud se vydají podél římsy, měli by se ocitnout kousek pod Tonim. Ve vzdálenosti 200 metrů ode dveří slyšeli jeho křik, ale neviděli ho - visel 45 metrů nad nimi. Aby se k němu dostali, museli by vylézt přes převis bičovaný bouří. Došlo jim, že je to za těchto podmínek nemožné, navíc pomalu přicházela noc. Nezbývalo jim nic jiného, než povzbudit Toniho, aby zkusil vydržet do rána, přičemž si byli dobře vědomi toho, že šance, že se mladý muž dožije dalšího dne, je mizivá.
Jakou musela záchranná skupina prožívat bezmoc, když odcházela od osamělého horolezce, který se každou další vteřinou strávenou v nelidských podmínkách přibližoval víc a víc smrti a zoufale plakal a prosil, aby jej neopouštěli, si lze jen těžko představit. Toni bojoval z posledních zbytků sil, aby zůstal při vědomí a neusnul. Věděl, že pokud to nevydrží, bude to jeho konec. Bouře během noci pomalu ustala a ještě víc se ochladilo. Eiger se potáhl silnou ledovou krustou.
Tonimu v průběhu noci sklouzla rukavice z levé ruky a než přišlo ráno, od lokte dolů z ní byla tuhá hmota beze špetky citu. Konečně z prostoru pod ním uslyšel, jak se vracejí jeho zachránci. Když dorazili na stejné místo, ze kterého Toniho včera museli opustit a uviděli namrzlou kolmou stěnu nad sebou, došlo jim, že po ní se k mladíkovi nedostanou. Bylo nezbytné, aby se Toni slanil alespoň o kousek níž za nimi.
Plán byl následující - Toni musí přeřezat zmrzlé lano, které jej váže k jeho mrtvým kolegům a tím získat další potřebný kus nutný ke slanění zbývajících 45 metrů. To se mu sice nakonec povedlo, jenže lano nedosahovalo potřebné délky. Toni si proto sundal rukavici i na pravé ruce a prokřehlými prsty se pokusil rozplést lano sestávající ze tří vláken. Zabralo mu to pět hodin. Nakonec spustil tenký špagát dolů a doufal, že mu na něj jeho zachránci přivážou normální lano, po kterém se bude moct konečně spustit dolů.
Jenže Tonimu nepřálo štěstí ani teď - muži pod ním u sebe neměli dostatečně dlouhý provaz a tak nakonec svázali dva dohromady a pak sledovali, jak si je vyčerpaný horolezec děsivě pomalu vytahuje k sobě. Za dalších několik minut konečně uviděli jeho nohy a pak i zbytek těla. 15 metrů od nich se ale jeho sestup náhle zastavil. Zachránci se zděsili - obávali se, že ztratil vědomí. Toni ale stále ještě vnímal, jenže uzel, kterým byly provazy svázány dohromady, byl příliš velký na to, aby prošel karabinou.
Zůstal viset jen pár metrů od záchranné skupiny, která pro něj nemohla nic udělat. Ještě nějakou chvíli zkoušel protlačit uzel zmrtvělými prsty, dokud mu nedošlo, že je ztracen.
Stihnul ještě zašeptat svá poslední slova: „Já už nemůžu“ a pak se vyvrátil na laně a zemřel.
Severní stěna Eigeru byla úspěšně zdolána o dva roky později.
ZDROJE:
HARRER, Heinrich. Bílý pavouk: dobývání stěny smrti. Brno: Jota, 2010. ISBN 978-80-7217-696-0.
https://www.youtube.com/watch?v=de148qvjvYw&ab_channel=Archie%27sArchive
https://jollycontrarian.com/index.php?title=Hinterstoisser_Traverse
https://en.wikipedia.org/wiki/Eigerwand_railway_station
