V roce 1981 otřásl Španělskem případ hromadné otravy obyvatel. Dodnes jej provází řada nejasností

1. května 1981 se stav osmiletého chlapce Jaimeho Vaquero Garciy, který už několik dní stonal spolu se všemi jeho pěti sourozenci, prudce zhoršil a jeho matka se s ním proto urychleně vydala na cestu do nemocnice La Paz v Madridu. Do té už Jaime živý dojet nestihl - v taxíku zemřel své matce v náručí. Zdrcená žena pak personálu nemocnice sdělila, že i její další děti jsou nemocné a oni je nechali všechny hospitalizovat na klinice pro infekční choroby, jelikož se na základě jejich příznaků domnívali, že trpí atypickým zápalem plic. Ředitel nemocnice Antonio Muro y Fernandez-Cavada byl následujícího rána překvapený, kolik mu přibylo nových pacientů se stejnou diagnózou, nad čímž vyjádřil silné pochybnosti a tvrdil, že je vyloučeno, aby šest členů jedné rodiny vykazovalo stejné příznaky v důsledku zápalu plic.

A podobné případy se začaly kupit.

Zpočátku nemocní trpěli symptomy typickými pro chřipku - měli horečku, špatně se jim dýchalo, bolely je svaly a zvraceli. Netrvalo ale dlouho a pacientům se začala v plicích hromadit tekutina (plicní edém) a tělo jim pokryla svědivá vyrážka. Zprávy o tom, že se Španělskem šíří vlna nějaké neznámé epidemie, brzy zabraly většinu prostoru v médiích. Ředitel nemocnice začal hledat proměnné, které měli všichni pacienti společné a záhy zjistil, že většina z nich pochází z bytovek na předměstí Madridu nebo z měst a vesnic v jeho okolí, ze samotného hlavního města nebyl záhadnou nemocí postižen takřka nikdo. Vystoupil proto v médiích s prohlášením, že se domnívá, že pacienti utrpěli nějakou otravu z potraviny, která se na trh dostala „neoficiální cestou“.

Muro se začal vyptávat příbuzných obětí, jestli jejich nemocní blízcí v poslední době nekonzumovali něco jiného než oni a brzy to vypadalo, že má odpověď: saláty. Jeho kolega - vedoucí endokrinologického oddělení nemocnice v La Paz Angel Peralta 12. května prohlásil, že příznaky nemoci odpovídají pravděpodobné otravě organofosfáty, které jsou obsaženy v pesticidech. Druhý den nato dostal napomenutí z Ministerstva zdravotnictví, které mu zároveň nařídilo, aby o onemocněních do médií už vůbec nic neříkal. To si ale jeho nadřízený dr. Muro odmítl nechat líbit a ještě toho dne pozval úředníky z ministerstva na schůzku do nemocnice. Tady jim přednesl svá zjištění včetně vyznačených lokalit na mapě, odkud jeho pacienti pocházeli a sdělil jim, že se domnívá, že se toxické potraviny velmi pravděpodobně prodávaly na místních pouličních trzích - tzv. mercadillos. Dokonce si troufnul předpovědět, kde otrava udeří příště - a trefil se. O to větší bylo jeho překvapení, když mu pár dní nato bylo oznámeno, že ve funkci ředitele nemocnice končí. Veřejnosti bylo sděleno, že je to kvůli náhlému mentálnímu zhroucení.

I přes svou velkou frustraci ale Muro pokračoval ve svém výzkumu, k čemuž měl teď jako odvolaný ředitel nemocnice spoustu času. Pravidelně hlídkoval na tržnicích a všiml si, že jedním z produktů, o který je největší zájem, je kuchyňský olej, nabízený v 5litrových plastových nádobách bez jakéhokoli označení. Navštívil pak domácnosti postižených lidí, kde stejný výrobek opravdu našel a jeho vzorky pak poslal do vládní laboratoře v Majadahondě.

Stav mnoha nemocných, které jejich ošetřující lékaři léčili „naslepo“, jelikož neměli vůbec ponětí, co vlastně léčí, se horšil - ztráceli na váze, atrofovaly jim svaly a vypadávaly vlasy. A v neposlední řadě - mnozí z nich umírali. Zdroje, informující o epidemii se v počtech obětí rozcházejí, některé uvádí okolo 1 000 zemřelých, jiné i pětinásobně více a k tomu je třeba připočíst dalších 25 000 vážně nemocných, z nichž si někteří z otravy odnesli trvalé následky včetně invalidity.

10. června vydal ředitel nemocnice Hospital Infantil de Niño Jesus prohlášení, že našel příčinu epidemie a za hlavního viníka označil už avizovaný levný řepkový kuchyňský olej, prodávaný na tržištích jako olivový. Ke svému závěru došel poté, co zjistil, že více než 200 dětských pacientů, hospitalizovaných v jeho nemocnici, jej před propuknutím příznaků konzumovalo. Tento závěr se pak večer objevil v hlavních zprávách a panika veřejnosti začala pomalu utichat. Jenže tu byl někdo, kdo s tímto závěrem silně nesouhlasil - dr. Muremu totiž pouhý den před vydáním zmíněného prohlášení přišly výsledky testovaných olejů z domácností pacientů - které ukázaly, že ačkoli žádný z nich nebyl čistý olivový olej, jak prodávající svým zákazníkům tvrdili, všechny vzorky obsahovaly různé složky a o různém poměru, což podle Mureho prakticky vylučovalo, že by natolik odlišné oleje mohly způsobit jedno specifické onemocnění.

Teorii s hlavním viníkem v podobě kuchyňského oleje navíc podporovala skutečnost, že španělská vláda v zájmu ochrany a podpory domácí výroby olivového oleje brojila proti dovozu daleko levnějšího řepkového oleje, běžně používaného v řadě evropských zemí a povolovala jej pouze pro průmyslové využití, kdy musel být upraven přidáním anilinu, který jej učinil nepoživatelným. A právě s tím si spousta pouličních prodejců příliš nelámala hlavu - olej byl ve spolupráci s nějakou továrnou rafinován, aby se z něj odstranilo barvivo a následně byl vydáván za olivový.

Otravy, kterými trpěly stovky španělských obyvatel, byly přičítány právě na vrub toxickému anilinu.

Španělská vláda vydala tři týdny po prohlášení nařízení, aby domácnosti, které „závadný“ olej koupily, jej odevzdaly výměnou za čistý olivový olej. V celé akci nicméně nebyla téměř žádná organizace - nevedly se záznamy, kdo přesně co odevzdal, jestli se jedná nebo nejedná o epidemií postiženou domácnost (má se za to, že většina z nich olej jednoduše vyhodila) a ani to, jaký olej vlastně odevzdávají - spousta rodin jednoduše využila situace a vládě přinesla například motorový olej - aby taky ne - byla to pro ně výhodná „koupě“, když za něj dostaly kvalitní a drahý domácí olivový olej.

Dva roky po vypuknutí epidemie - v roce 1983 - se v Madridu konala mezinárodní konference pod záštitou Světové zdravotnické organizace (WHO). A i přes protesty celé řady vědců dostala epidemie oficiální označení jako „syndrom toxického oleje“ (toxic oil syndrome), které si nese do dnešních dnů.

Další zvláštní věcí, na kterou nebyl v oficiálním závěru brán zřetel, byl fakt, že stejnými příznaky, kterými trpěli lidé, co toxický olej prokazatelně konzumovali, trpěli i ti, kteří se ho ani nedotkli a stejně tak, že na mnoha místech ve Španělsku se olej ve velkém prodával také, aniž by to komukoli způsobilo jakékoli zdravotní obtíže.

Podezřele působí i stanovisko, s jakým se vláda postavila k odškodnění poškozených - nárok na něj měli pouze ti, kteří potvrdili, že onemocněli v důsledku konzumace oleje.

V roce 1989 skončil nejdelší soudní proces v dosavadní španělské historii s necelými čtyřmi desítkami podnikatelů a prodejců falšovaného oleje. Ten rozhodl, že žádný z nich nezpůsobil úmyslně poškozeným zranění nebo smrt a tresty tak padly pouze za dovoz oleje a manipulace s ním.

Jelikož výsledky ze vzorků oleje nic průkazného nepřinesly, pokračoval dr. Muro se svým týmem ve výzkumu na vlastní pěst, přičemž se zaměřili na další suroviny, z nichž se vyrábí saláty. Vyslechli několik tisíc postižených rodin a k tomu stánkaře a řidiče kamionů a došli k přesvědčení, že otravy způsobovala rajčata, kontaminovaná přemírou pesticidů. Pokud by byla tato teorie správná, dávalo by zvláštní chování španělské vlády během epidemie větší smysl.

V 80. letech totiž začalo ustávat používání chlororganických pesticidů, které byly nahrazovány organofosfáty, z jejichž prodeje měly chemické společnosti obrovský zisk. A pokud by vyšlo najevo, že v důsledku toho došlo k hromadným otravám, znamenalo by to pro ně obrovské finanční ztráty. K tomu bylo i vládní zřízení ve Španělsku v té době stále velmi křehké - demokracie byla v zemi ustanovena teprve před pár lety a tak bylo víc než žádoucí, aby vládní představitelé působili dojmem, že dovedou mít v době krize kontrolu. Navíc - rajčata jsou ve španělské gastronomii základním produktem a k tomu výrazným vývozním artiklem, takže zpráva o tom, že by snad mohla být jedovatá, by měla další zásadní a negativní dopad na příjmy do státní kasy.

Do dnešních dnů se nepodařilo prokázat nic, co by vysvětlovalo hromadná onemocnění v důsledku požití oleje s anilinem. Přestože bylo v předních laboratořích zkoumáno několik vzorků, po nichž měli jejich konzumenti onemocnět, ani v jednom případě nebyla nalezena chemická látka nebo příměs, které by onemocnění mohly vyvolat. Vyzdvihovaný „hlavní padouch“ v celém případu - anilin, je pro lidský organismus skutečně jedovatý, ale v daleko větším množství, než bylo obsaženo v zakoupených olejích, k tomu jsou navíc - jak ukázaly experimentální testy na laboratorních zvířatech - příznaky otravy anilinem odlišné od těch, kterými postižení lidé trpěli.

ZDROJE:

https://www.bbc.com/mundo/noticias-internacional-58976246

https://academic.oup.com/ije/article/33/3/443/716593

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/instance/1240833/pdf/ehp0110-000457.pdf

https://www.theguardian.com/education/2001/aug/25/research.highereducation

https://web.archive.org/web/20100209135817/https://www.euro.who.int/document/e84423.pdf