Článek
Zakladatelem školy byl psychiatr Dr. Gerald Davidson a Joseph Ricci, bývalý delikvent a závislý na heroinu. Škola byla umístěna v idylickém prostředí rozlehlých lesů, které v dětech, co si prošly zdejším programem, jen podporovala pocit izolovanosti od okolního světa.
Ricci si školu představoval jako poslední záchranu pro rodiče, jejichž děti se potýkaly s psychickými problémy a poruchami chování. Mělo jít o alternativu k čistě trestajícím nápravným zařízením pro mladistvé a k psychiatrickým léčebnám. Podle tiskových prohlášení z doby, kdy škola zahajovala svůj provoz, to bylo potřeba: „Tato země produkuje miliony mladých lidí, kteří mají problémy se společností, školou, s jejich rodinami nebo sami se sebou. Tyto děti nejsou ani zaostalé ani šílené - ale trpí obrovskou škálou problémů - potýkají se s kriminalitou, rizikovým sexuálním chováním, závislostí na drogách, emoční nestabilitou nebo záškoláctvím. Mají jedno společné - jejich rodina, soudce nebo sociální pracovník pochopil, že potřebují pomoc.“
Sám Ricci spatřoval jako hlavní důvod, proč mají dospívající tolik problémů, velkou benevolentnost ve výchově. A byl si jistý, že zná ten správný recept, jak tato pochybení napravit. „Rodiče je sem přivádějí, když už všechno ostatní selhalo,“ vysvětloval, „každý si je dobře vědom toho, že úspěšní lidé vědí, co je to disciplína.“
Zdejší vychovatelé vůbec neřešili, jestli se za rizikovým chováním dospívajícího neskrývá nějaké trauma nebo zranění ze strany rodiny nebo blízkých lidí - pokud se dostal do Élanu, byl viníkem všeho problematického pouze on, o možném špatném nebo nezdravém vlivu blízkého prostředí dítěte tu nikdo ani na chvíli neuvažoval.
Rodiny platily za pobyt svého potomka až 50 000 dolarů, čímž udělali z jejího zakladatele Josepha Ricciho milionáře. O školu byl takový zájem, že evidovala několik čekacích listin.
Průměrný pobyt zdejšího rezidenta (jak byli žáci nazýváni) zde trval 17 měsíců. V Élanu platila široká škála pravidel - teenageři například nesměli mluvit příliš nahlas, sprchovat se déle jak tři minuty, usmívat se v nevhodnou chvíli, hledět z okna nebo dokonce „přemýšlet“ o útěku. Odchod z vlastní vůle nepřicházel v úvahu. Na nově příchozí dohlíželi už asimilovaní „mazáci“, kteří dozorovali nováčky při plnění kolektivních i individuálních povinností a hlásili personálu, jak se chovají.
Ricci se při nápravě žáků nezdráhal sahat k tvrdým metodám. Nutil dospívající děti, aby na sebe křičely, nosily zesměšňující nápisy nebo se dokonce fyzicky praly. Všechno to bylo součástí tzv. „konfrontační terapie“. Nápis na jedné z ponižujících cedulek, kterou musela nosit studentka Phyllis, zněl:
„Moje jméno je Phyllis Cohen. Chovám se jako emoční mrzák. Neustále vyhledávám lidskou pozornost a vyžaduji, aby mi lidé dávali najevo, že o mě mají zájem. Hraju hry a nepřestávám ždímat z lidí emoce jen kvůli tomu, abych se cítila výjimečně. Prosím o to, abyste mne nepřestávali konfrontovat s mým chováním, protože pokud se nezměním, zůstanu navždycky sama.“
Dalším příkladem této terapie bylo nasazení tzv. „čepice pro blbce“ (dunce cap) a předstoupení před třídu, zatímco na vás vaši spolužáci a vychovatelé křičeli nadávky a tvrdili vám, jaký jste hrozný člověk. Ten, kdo dovedl křičet nejhlasitěji, byl pochválen. Tyto sešlosti se nazývaly „valná hromada“. Pokud se personálu zdálo, že dítě dostatečně nevnímá a nereflektuje, co se mu děje, přišli k němu, uchopili jej za bradu a s obličejem těsně u toho jeho mu tyto „pravdy“ říkali do očí. Pokud dítě nadále vzdorovalo a vysmeklo se, chytili jej zezadu za krk.
V rámci tzv. „křičící terapie“ zase povzbuzovali děti k tomu, aby ze sebe „vykřičely“ všechny své úzkosti a strachy včetně negativních pocitů, které v sobě měly, dokud se nezhroutily v pláči v naprostém vysílení. Po této proceduře obvykle následovala jakási obdoba individuální terapie. Během ní se „terapeut“ se studentem zaměřoval více „do hloubky“ na témata, která během „křičící terapie“ vyvstala. Nejednalo se přitom o žádné odborníky, kteří by disponovali vzděláním, potřebným pro výkon této profese, ale o osoby, které sami program na Élanu absolvovaly. Zakladatelé školy tvrdili, že nejlepší kvalifikací pro zdejší „terapeuty“ není odborné vzdělání, ale osobní zkušenost.
Pokud se děti nechovaly podle pravidel, dostávaly pravidelně výprask od svých spolužáků, jak vzpomíná jeden z bývalých studentů: „Každá ze čtyř až pěti osob, které se výprasku účastnily, vás udeřila zhruba čtyřikrát. Po zbytek týdne jsem si nemohl ani sednout.“
Ti „nejhůře napravitelní“ byli dokonce nuceni bojovat s ostatními studenty v tzv. „kruhu“ - s boxovacími rukavicemi jako při boxerském zápase proti několika svým vrstevníkům. Podle svědectví bývalých žáků měly tyto nucené souboje za následek smrt nejméně jednoho z nich. V roce 1982 zemřel ve škole patnáctiletý Phil Williams Jr., přičemž bylo jeho rodině sděleno, že příčinou smrti bylo mozkové aneurysma. O více než 30 let později se však objevila tvrzení, že byl ubit v ringu poté, co si stěžoval na bolest hlavy.
Vedení školy však obvinění ze strany studentů dlouho odmítalo. V roce 2002 se jí nicméně dostalo nežádoucí publicity, když byl jeden z jejích bývalých žáků souzen za vraždu. Jednalo se o Michaela C. Skakela, příbuzného rodiny prezidenta Kennedyho, který byl podezřelý z vraždy své sousedky Marthy Moxley v roce 1975, kdy jim oběma bylo 15 let. Čin se odehrál jen pár let předtím, než byl Skakel poslán do školy Élan.
Během pobytu ve škole se Skakel údajně k vraždě Marthy přiznal. Jeden z jeho bývalých spolužáků dokonce vypověděl, že mu prý řekl: „Vražda mi projde, jsem Kennedy.“ Nakonec mu ale vina prokázána nebyla.
Skakel tvrdil, že ho jeho spolužáci i personál mučili, aby ho přiměli k přiznání. I jiní studenti využili soudní proces jako prostor k tomu, aby sdělili veřejnosti, jak s nimi bylo v Élanu zacházeno. I přes tyto výpovědi škola nadále pokračovala ve své činnosti.
Élan se nakonec podařilo zavřít až díky anonymní internetové kampani. Vdova po zakladateli Josephu Riccim Sharon Terry, která zařízení po jeho smrti převzala, poukázala konkrétně na uživatele Redditu jménem Gzasmyhero, který proti škole vedl online kampaň. Uživatel v ní tvrdil, že Élan navštěvoval v roce 1998 a poukazoval na „příliš přísné tresty“ a chování, které se dalo klasifikovat jako týrání.
V důsledku toho se do školy přihlašovalo stále méně uchazečů, až byla nakonec roku 2011 nucena ukončit svou činnost.
ZDROJE:
https://allthatsinteresting.com/elan-school
https://www.youtube.com/watch?v=mIV6hhoj3-0&list=PLAQkbh8GsjoeKf3JF3qrzEwOqRBaz6×Yk&ab_channel=ToddNilssen
https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%89lan_School
