Článek
Sedím v kuchyni a dívám se na telefon, který už tři dny mlčí. Před týdnem jsem synovi a dceři napsala, jestli by mi o víkendu nepomohli odvézt starý nábytek na sběrný dvůr. Nic velkého, jen pár hodin jejich času. Odpověď nepřišla. Tedy přišla, ale až po dvou dnech a zněla nějak vyhýbavě. Syn má práci, dcera něco s dětmi. Pochopila jsem, že tohle není o víkendu, ale o něčem mnohem větším.
Když byly děti malé, nikdy jsem nepočítala, kolik toho pro ně dělám. Vstávala jsem v pět, aby měly teplou snídani, než je odvezeme do školky. Prala jsem, žehlila jsem, uklízela jsem a ještě stíhala chodit do práce na plný úvazek. Když onemocněly, brala jsem si dovolenou. Když potřebovaly pomoct s úkoly, seděla jsem s nimi do noci. Bylo to pro mě naprosto přirozené, protože takhle jsem chápala mateřství. Nikdy by mě nenapadlo, že bych za to měla něco očekávat zpátky. Prostě jsem to dělala, protože jsem je milovala a chtěla pro ně to nejlepší.
Roky plynuly a děti vyrostly. Odstěhovaly se, založily vlastní rodiny. A já jsem pořád byla k dispozici. Když syn kupoval byt, pomáhala jsem mu s malováním. Když se dceři narodilo první dítě, prakticky jsem u ní bydlela první tři měsíce. Hlídala jsem vnoučata, kdykoli bylo potřeba. Vařila jsem jim obědy, které jsem vozila přes půl města. Nikdy jsem neřekla ne, protože jsem si říkala, že rodina je prostě od toho, aby si pomáhala.
Sama sobě jsem občas říkala: „Však oni to jednou ocení. Až budu potřebovat já, budou tady.“
Jenže pak přišel ten moment. Manžel zemřel před dvěma lety a já zůstala sama ve velkém bytě. Dlouho jsem si říkala, že to zvládnu, že nepotřebuju nikoho obtěžovat. Ale byt se začal rozpadat. Tekoucí kohoutek, zásuvka, která jiskří, ten nábytek po manželovi, který už léta jen překáží a já ho sama neodnesu. Poprvé v životě jsem si přiznala, že potřebuju pomoct.
Zavolala jsem synovi. Vysvětlila jsem mu situaci, že bych potřebovala odvézt pár věcí a možná se podívat na ten kohoutek. Řekl, že teď nemůže, ale že zavolá. Nezavolal. Po týdnu jsem zkusila dceru. Ta se omluvila, že má plný víkend, ale že mi pošle číslo na nějakého řemeslníka. V tu chvíli jsem si připadala jako někdo cizí, kdo obtěžuje.
Seděla jsem pak dlouho v obýváku a přemýšlela, kde se stala chyba. Jestli jsem je vychovala špatně. Jestli jsem jim dávala tolik, že to začali brát jako samozřejmost. Vzpomněla jsem si na všechny ty víkendy, kdy jsem hlídala, místo abych odpočívala. Na ty obědy, které jsem vozila, i když mě bolely nohy. Na ty peníze, které jsem jim půjčovala a nikdy nepožadovala zpátky. A najednou mi došlo, že jsem celý život dávala, aniž bych je naučila, že i já můžu někdy potřebovat.
Nechci, aby to znělo, že si stěžuju nebo že je obviňuju. Vím, že mají své životy, své starosti, své rodiny. Vím, že práce je náročná a času je málo. Ale taky vím, že když dcera potřebovala před pěti lety hlídat nemocné dítě celý týden, nějak jsem si čas našla. A když syn stěhoval, vzala jsem si dva dny volna. Nikdy mě nenapadlo říct, že nemůžu.
Možná jsem udělala chybu, že jsem nikdy nic nechtěla. Že jsem vždycky jen dávala a dávala, až se to stalo normou. Až se z mé pomoci stalo něco automatického, co prostě je a vždycky bude. Teď se učím něco, co jsem měla umět už dávno. Říct nahlas, že potřebuju. A taky přijmout, že odpověď nemusí být taková, jakou bych chtěla slyšet.
Před pár dny jsem synovi zavolala znovu. Tentokrát jsem nechtěla pomoct s nábytkem. Chtěla jsem se s ním jen vidět, dát si spolu kávu. Řekl, že tento víkend ne, ale že se ozve. „Jo mami, určitě, brzy se stavím.“ Položila jsem telefon a dlouho se dívala z okna. Venku právě kvetly lípy a vzduch voněl jako tehdy, když jsme s dětmi chodili na procházky a oni mi drželi ruce.
Nemůžu je nutit, aby mě měli rádi tak, jak já mám ráda je. Ale můžu se naučit mít ráda sama sebe natolik, abych si pomoc dokázala říct. A možná taky natolik, abych dokázala přijmout, že někdy prostě nepřijde. Že láska, kterou jsem rozdávala celý život, se nemusí vrátit ve stejné míře. A že to neznamená, že jsem něco dělala špatně. Jen to znamená, že každý miluje jinak. A že teď je řada na mně, abych se naučila milovat i sebe.
