Článek
Odpoledne bylo úplně obyčejné. Vařila jsem pozdní oběd, děti si hrály v obýváku a já v hlavě řešila, co všechno ještě stihnout, než se den definitivně rozpadne na drobné povinnosti. Když zazvonil zvonek, napadlo mě, že to bude kurýr nebo někdo ze sousedů. Otevřela jsem a ve dveřích stál táta. Bez zprávy, bez zavolání, jen s tím svým lehce rozpačitým úsměvem, jako by přijel před deseti lety naposledy a neviděli jsme se od té doby jen sporadicky.
Pozvala jsem ho dál a automaticky začala uklízet věci ze stolu, i když to nebylo potřeba. Tenhle pohyb mám naučený. Když přijde on, chci mít všechno „v pořádku“. Sedl si, rozhlédl se po bytě a já cítila, jak se mi v břiše stáhne známé napětí. Neřekl nic výjimečného, jen poznamenal, že jsme se hezky zabydleli a že tu máme „docela čisto“. Přikývla jsem a v duchu si řekla, že to přejde, že to bude krátká návštěva, kafe, pár vět o počasí a hotovo.
Sedíme u stolu, děti pobíhají kolem a já se snažím držet konverzaci v bezpečných kolejích. Práce, škola, jak se má kdo z rodiny. Táta se ptá, já odpovídám stručně, aby nebylo kam zabočit. Už roky jsme si zvykli mluvit spolu jen o věcech, které nic neotevírají. Všechno ostatní zůstává někde mezi řádky, nevyřčené, uložené hluboko.
Pak si ale všimne hrnku, který jsem nechala stát u dřezu. „Ty to máš pořád stejně,“ řekne a pousměje se. „Všechno děláš sama, pak jsi unavená a stejně si o pomoc neřekneš.“ Ta věta zazní lehce, skoro pobaveně. Jako by šlo o drobnou poznámku, kterou nemá cenu řešit. Jenže mně v tu chvíli přejede po zádech mráz. Protože přesně tohle je věta, kterou jsem slýchala celé dětství.
Zůstanu stát a na chvíli nevím, co říct. Najednou mi dojde, že nemluvím s tátou o hrnku. Mluvíme o něčem mnohem starším. O tom, jak jsem se jako dítě naučila zvládat věci sama, protože bylo jednodušší nic nechtít. O tom, jak se doma neptalo, ale spíš čekalo, až si někdo všimne. A většinou si nikdo nevšiml.
„Já si o pomoc říkám,“ odpovím nakonec tiše. Nevím, jestli to říkám jemu, nebo sama sobě. Táta se na mě podívá překvapeně, jako by tu odpověď nečekal. Pokrčí rameny a řekne, že to nemyslel zle, že mě přece zná. Znám se ale já sama tak, jak si myslí on? proběhne mi hlavou.
Děti se mezitím posadí ke stolu a začnou se ptát, kdo to je. Představím ho a sleduju, jak se k nim chová opatrně, trochu nejistě. Je to zvláštní vidět ho v roli dědečka, když jsem ho jako tátu nikdy úplně nezažila. Ten kontrast mě bolí víc, než bych čekala. Když děti odejdou zpátky do pokoje, zůstane mezi námi ticho. Táta se napije kávy a pak znovu promluví. „Víš, já jsem to měl doma taky tak. Nikdo se mě na nic neptal, tak jsem se naučil neptat.“ Ta věta padne těžce, ale klidně. Bez dramatu, bez výčitek. A mně dojde, že o tomhle jsme spolu nikdy nemluvili.
