Článek
Odpoledne stojím u hřiště jako obvykle. Ruce v kapsách, oči sledují syna, jak běhá mezi ostatními kluky, a v hlavě mám spíš večeři než fotbal. Je zima, trochu fouká a já se těším, až to celé skončí a pojedeme domů. Tréninky beru jako rutinu. Přivezu, počkám, odvezu. Vztah s trenérem máme slušný, ale čistě formální. Pozdrav, kývnutí, občas krátká věta o tom, jak se klukům dařilo.
Když trénink skončí a děti se začnou sbíhat k rodičům, trenér ke mně přijde a klidným hlasem řekne, jestli bych s ním mohla na chvilku stranou. Na chvíli. Automaticky přikývnu. V hlavě si rychle projedu možné varianty. Možná chce něco řešit kolem turnaje. Možná se syn na tréninku pral. Nebo zapomněl dres. Nic dramatického.
Jdeme kolem hřiště do malé kanceláře u šaten. Úzká místnost, stůl, židle, pár šanonů a plakát s motivačním heslem na zdi. Zavře za námi dveře. „Tak co se asi dozvím,“ proběhne mi hlavou. Snažím se tvářit klidně, i když cítím lehké napětí. Vždycky mě znervózní, když se něco řeší „mezi čtyřma očima“.
Trenér si sedne, já zůstanu stát. Nabídne mi židli, ale odmítnu. Nechci se zdržovat. Pořád jsem přesvědčená, že to bude rychlá věc.
Chvíli mluví o tréninku, o tom, že kluci dělají pokroky. Přikyvuju, poslouchám, ale cítím, že to není to hlavní. Pak se na mě podívá jinak. Vážněji. A řekne, že si všiml jedné věci. Že můj syn má talent, ale zároveň je často nejistý. Že se bojí udělat chybu. Že se rozhlíží, jestli se někdo dívá.
Nejdřív se mi trochu uleví. To zní skoro jako pochvala. Ale pak pokračuje. Říká, že si myslí, že ten tlak nejde z hřiště, ale z domova. Že kluci často přenášejí očekávání rodičů. Že to nemyslí zle, ale že by bylo dobré, kdybych se nad tím zamyslela.
V tu chvíli mám pocit, jako by mi někdo sáhl na něco hodně citlivého. Najednou nestojím v kanceláři trenéra, ale někde hluboko v sobě. V hlavě se mi rozběhne obranný mechanismus. Vždyť ho podporuju. Vozím ho na tréninky. Nikdy na něj nekřičím. Chci přece jen, aby ho to bavilo.
Snažím se odpovědět klidně. Říkám, že doma na něj netlačíme. Že ho chválíme. Že ho podporujeme. Trenér přikývne. Neodporuje. Jen dodá, že někdy stačí málo. Pohled. Poznámka. Ticho po nepovedeném zápase.
„Možná by potřeboval víc slyšet, že je to v pořádku, i když se nedaří,“ řekne tiše.
Nevím, co na to říct. Cítím zvláštní směs studu, vzteku a pochybnosti. Část mě má chuť se ohradit. Druhá část ví, že možná mluví pravdu. Vybaví se mi momenty, kdy jsem po zápase mlčela, protože jsem byla zklamaná. Ne z něj. Ze situace. Ale dítě to možná nepozná.
Rozhovor netrvá dlouho. Trenér to uzavře tím, že si syna váží, že má potenciál a že mu chce pomoct. Poděkuje mi, že jsem si vyslechla jeho názor. Otevře dveře a tím je to celé u konce.
Vyjdu ven a uvidím syna, jak si zavazuje boty a směje se s kamarádem. V tu chvíli mě bodne u srdce. Najednou mám pocit, že jsem selhala v něčem, co jsem si ani neuvědomovala. Že jsem chtěla být dobrá máma, ale možná jsem byla až moc soustředěná na výsledek. Na to, aby byl „šikovný“, „lepší“, „vidět“.
Cestou domů je ticho. Syn se mě ptá, co chtěl trenér. Odpovím neurčitě, že jsme si jen povídali. Nechci to na něj přenášet. Ještě ne. Potřebuju si to nejdřív srovnat sama.
Večer, když leží v posteli, mu popřeju dobrou noc a spontánně mu řeknu, že jsem ráda, že ho fotbal baví. Že je jedno, jestli vyhraje, nebo prohraje. Že mi stačí, když se snaží. Podívá se na mě trochu překvapeně, ale usměje se. „Fakt?“ zeptá se. Přikývnu. Teprve tehdy mi dojde, jak málo někdy stačí, aby se dítě cítilo v bezpečí.
Ten rozhovor v kanceláři pro mě nebyl příjemný. Nebyl jednoduchý. Ale byl potřebný. Ne proto, že by mi trenér „něco vytkl“. Ale proto, že mi nastavil zrcadlo. A to se nedělá lehce. Ani rodičům, ani trenérům.
