Článek
Sedím u kuchyňského stolu, počítám účtenky a v hlavě mi běží rozhovor, který jsem nedávno slyšela v tramvaji. Dvě ženy kolem šedesátky se bavily o penězích. Jedna z nich pronesla větu, která se mi zasekla v hlavě: „Patnáct tisíc důchodu je úplně v pohodě, když člověk nechce blbosti.“ Ta druhá jen mlčky kývla. A mně došlo, jak snadno se podobné soudy říkají, když se netýkají přímo nás.
Patnáct tisíc korun zní na papíře jako částka, ze které se dá vyžít. Nájem, energie, jídlo. Když má člověk vlastní bydlení a zdraví aspoň trochu slouží, může to vycházet. Jenže právě v tom je ten háček. Ne každý má splacený byt. Ne každý má stabilní nájem. A rozhodně ne každý má zdraví, které si vystačí s pár tabletami za stovku měsíčně.
Často slyším, že problém není v důchodech, ale v nárocích lidí. Že si senioři zvykli moc si dopřávat. Jenže když se člověk podívá blíž, většinou nejde o žádný luxus. Nejde o dovolené u moře ani o nové televize. Jde o zubaře, brýle, léky, opravu pračky. O věci, které se nedají odložit na „až někdy“.
Pamatuju si na rozhovor s jednou paní, která mi říkala, že celý život pracovala, nikdy nebyla nezaměstnaná a dnes má důchod lehce přes patnáct tisíc. Když zaplatí nájem a energie, zůstane jí necelých šest tisíc na všechno ostatní. Jídlo, léky, drogerii, občas vnoučata. A v tu chvíli už nejde o špatné hospodaření, ale o obyčejnou matematiku.
Možná je snadné říct, že kdo tvrdí, že patnáct tisíc nestačí, hledá problém na špatném místě. Jenže často ten problém neleží v kavárnách ani v malých radostech, ale v systému, který sice počítá s průměry, ale realita lidí je všechno, jen ne průměrná. Někdo má podporu rodiny, někdo ne. Někdo má vlastní byt, někdo platí tržní nájem. Někdo je relativně zdravý, někdo řeší jednu diagnózu za druhou.
Vadí mi, jak rychle dokážeme druhým říct, že si za svou situaci mohou sami. Jako by celý život práce automaticky zaručoval klidné stáří. Jako by stačilo „lépe se snažit“. Přitom stačí jeden rozvod, nemoc nebo špatné rozhodnutí v minulosti a všechno se začne sčítat právě ve chvíli, kdy už člověk nemá sílu ani možnosti to dohnat.
Neříkám, že z patnácti tisíc se nedá vyžít nikdy. Říkám jen, že to není univerzální pravda. A že soudit druhé podle vlastní zkušenosti je pohodlné, ale nefér. Protože důstojný život by neměl být o neustálém počítání, co si ještě můžu dovolit a co už ne.
A možná by místo hledání chyb u lidí stálo za to se ptát, proč tolik z nich i po desítkách let práce žije v neustálém strachu z nečekaného výdaje. Ne proto, že by chtěli víc. Ale proto, že už teď jedou na hraně.
