Článek
Knihu si ode mě půjčil někdy dávno. V době, kdy jsme spolu seděli v kanceláři skoro denně, pili stejnou kávu a řešili pracovní maličkosti, které se tehdy zdály důležité. Už si ani nepamatuju, proč jsem mu ji nabízela. Bylo to spontánní, mezi řečí. „Tohle by se ti mohlo líbit,“ řekla jsem tehdy a on si ji strčil do tašky. Pak uběhly roky. Změnily se projekty, lidi kolem, naše pracovní cesty se rozešly. Kniha zůstala někde u něj a já na ni postupně zapomněla.
Když mi jednoho odpoledne napsal, že by se chtěl stavit, první myšlenka byla ryze praktická. Asi něco potřebuje. Nebo se chce na něco zeptat. Rozhodně mě nenapadlo, že přijde kvůli něčemu tak banálnímu, jako je stará kniha. Otevřela jsem dveře a uviděla ho stát na chodbě s lehce rozpačitým úsměvem a známou obálkou v ruce.
Podal mi ji skoro obřadně. Řekl, že ji u sebe našel při stěhování, že mu to došlo až teď a že se omlouvá, že mu to trvalo tak dlouho. Usmála jsem se, řekla, že to nic není, že jsem na ni dávno zapomněla. Už jsem chtěla konverzaci uzavřít, popřát hezký den a zavřít dveře. V tu chvíli ale neodešel.
Zůstal stát. Chvíli se díval jinam, pak se nadechl a řekl, že mi vlastně nechce vracet jen knihu. Že má pocit, že mi dluží ještě něco jiného. Větu, kterou následně vyslovil, jsem nečekala a dodnes si ji pamatuju téměř slovo od slova. Řekl, že po celou dobu, co jsme spolu pracovali, ke mně vzhlížel. Že jsem pro něj byla někdo, kdo mu dodával odvahu, i když jsem o tom neměla tušení. A že se mi tehdy nikdy neodvážil říct, jak moc mu moje podpora pomohla v době, kdy sám o sobě hodně pochyboval.
Stála jsem tam s knihou v ruce a měla pocit, že se dívám na cizího člověka. Ne proto, že by byl jiný, ale proto, že jsem o něm tolik let žila v úplně jiném přesvědčení. Vnímala jsem ho jako sebejistého, možná až lehce arogantního kolegu, který má vždycky odpověď. Nikdy by mě nenapadlo, že ve skutečnosti bojuje s nejistotou a že právě já jsem pro něj hrála nějakou roli.
Chvíli jsem nevěděla, co říct. V hlavě se mi honily vzpomínky na naše rozhovory, pracovní porady, drobné poznámky, které jsem považovala za samozřejmé. Najednou dostávaly jiný význam. Došlo mi, jak málo toho o lidech kolem sebe vlastně víme, i když s nimi trávíme velkou část života. A jak snadno si vytvoříme obraz, který už pak nijak nezpochybňujeme.
Řekla jsem mu, že mě to překvapuje. Že jsem netušila, že něco takového prožíval. On se jen pousmál a odpověděl, že právě proto mi to chtěl říct teď. Že už nechce nosit věci v sobě roky, jako tu knihu. Ta věta zněla jednoduše, ale zasáhla mě víc, než bych čekala.
Když odešel, zavřela jsem dveře a zůstala stát v předsíni. Knihu jsem položila na stůl a dívala se na ni, jako by to nebyl jen předmět, ale nějaký symbol. Symbol všeho nevyřčeného, co mezi lidmi zůstává viset ve vzduchu. Uvědomila jsem si, jak často bereme pracovní vztahy jako povrchní a technické, a přitom se v nich odehrávají tiché příběhy, o kterých nemáme ani ponětí.
