Článek
Byla sobota ráno a venku mrzlo, až praštělo. Do Vánoc zbývaly dva týdny, což znamenalo jediné – plné obchoďáky, zácpy na parkovištích a zoufalé tváře, které hledaly poslední dárky. Normálně bych zůstala doma v teple s hrnkem čaje, ale moje kamarádka na mě naléhala, že prý letos všechno vyřídí v klidu a s úsměvem. Prý to spolu zvládneme za pár hodin a ještě si dáme kafe.
Souhlasila jsem, i když jsem v duchu věděla, že mě tahle „pohodička“ bude stát nervy. Po příjezdu na místo jsme deset minut kroužily po parkovišti, než jsme vůbec našly místo. Když jsme konečně vystoupily, uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla rukavice. Už tehdy jsem začala tušit, že to nebude dobrý den.
V obchodním centru bylo dusno a narváno. Davy lidí chodily sem a tam, každý držel v ruce nějakou tašku nebo telefon, do kterého zíral bez ohledu na to, kam kráčí. Hned v prvním obchodě kamarádka objevila svetr, který se jí líbil, ale nebyla si jistá barvou. Tak si ho nechala odložit a šly jsme dál. O deset minut později jsme se tam vracely. A to nebylo naposledy. Tento scénář se opakoval asi v pěti obchodech. Než jsem se nadála, měla jsem za sebou tři kolečka po stejném patře a v nohách víc než po celodenním výletu.
Na oběd nebyl čas, protože kamarádka chtěla stihnout ještě drobnosti pro kolegy, něco pro bratrance a kosmetiku pro tchyni. Já už jsem se jen potácela za ní s unaveným výrazem, protože moje představa o krátkém výletu s kávou se rozplynula někde mezi oddělením parfémů a hračkářstvím.
Největší krizi jsem zažila, když mě poslala stát frontu na svíčky, zatímco si šla znovu zkusit kabát, který už stejně zkoušela dvakrát. Fronta se samozřejmě nehýbala, přede mnou někdo platil asi padesátikorunou celý vánoční nákup a za mnou postávala nervózní paní, která si nahlas stěžovala, že to takhle letos už fakt nedává.
Ve čtyři odpoledne jsme konečně skončily. Kamarádka byla spokojená, já vyřízená. Na kafe nedošlo, protože jsem měla co dělat, abych se vůbec dobelhala domů. Ještě večer jsem si říkala, že tohle byl můj poslední vánoční výlet ve dvou. Příště radši pošlu přání poštou a zůstanu v klidu pod dekou.
