Článek
Sedíme spolu v kanceláři už několik let. Stejná práce, podobná odpovědnost, rozdíly v platech nejsou nijak dramatické. Přesto si kolega skoro každý týden posteskne, že z výplaty nezbývá nic, že sotva zaplatí nájem a že se dnes z běžného platu prostě vyžít nedá. Poslouchám to dlouho bez komentáře, protože chápu, že každého může tížit něco jiného. Jen mi postupně začíná vrtat hlavou, proč mám ten pocit, že žijeme každý v trochu jiné realitě.
Nejprve si všímám maličkostí. Každé ráno přijde s kávou z kavárny, často i s něčím sladkým k tomu. O polední pauze neřeší krabičky z domova, ale objednávky. Jednou burger, podruhé sushi, jindy „jen“ salát, protože se snaží jíst zdravě. Jsou to drobnosti, které samy o sobě nevypadají jako problém.
Jednoho dne se u oběda rozpovídá víc. Říká, že mu po zaplacení všech účtů zůstane sotva pár tisíc a že ho děsí každá nečekaná platba. Přikyvuju, ale zároveň mi v hlavě naskakují obrazy z posledních týdnů. Denní káva, obědy venku, nové tenisky, protože byly ve slevě, víkendový výlet, který „se přece nedal odmítnout“. Poprvé mě napadne, že možná neřešíme stejný problém.
Začnu si všímat víc. Když mu přijde balík, většinou ani neví, co v něm je, jen si vzpomene, že si něco objednal večer u televize. Předplatné na streamovací služby bere jako samozřejmost, stejně jako různé aplikace, které „nestojí skoro nic“. V hospodě po práci se často zdrží déle, protože přece nemůže pokaždé říct ne. A já si uvědomuju, že tyhle výdaje už dávno nepočítá.
Jednou, když si znovu postěžuje, že nemá peníze, se ho opatrně zeptám, jestli si někdy zkoušel sepsat, kam mu výplata mizí. Podívá se na mě překvapeně, skoro dotčeně. Řekne, že ví přece zhruba, za co utrácí, a že to stejně nemá smysl, protože ceny jsou dneska šílené. V tu chvíli mi dojde, že nejde o čísla, ale o pocit.
Ten pocit, že si všechno zaslouží. Že po náročném dni má nárok na kávu, po týdnu v práci na dobré jídlo, po měsíci na něco hezkého. A já to vlastně chápu. Taky mám dny, kdy bych nejradši všechno hodila za hlavu a neřešila, kolik co stojí. Rozdíl je v tom, že jsem se naučila tyhle chvíle brzdit.
Vzpomenu si na sebe před pár lety. Taky jsem si říkala, že z platu nic nezbývá. Až když jsem si jednou opravdu sedla a začala si zapisovat výdaje, zůstala jsem koukat. Ne proto, že bych utrácela za hlouposti, ale proto, že jsem utrácela pořád. Malé částky, skoro neviditelné, ale každý den. Tehdy mi došlo, že nejde o to žít asketicky, ale vědět, co dělám.
Kolega se na mě dívá, jako bych mluvila cizím jazykem. Říká, že se přece nemůže pořád hlídat a že život má být i o radosti. Souhlasím. Jen dodám, že pro mě je dneska radost i to, že vím, kolik si můžu dovolit utratit, aniž by mě to stresovalo. A že klid někdy stojí víc než další věc navíc.
Od té doby ho poslouchám jinak. Už mě jeho stížnosti nerozčilují ani nepřekvapují. Vidím v nich spíš únavu a možná i bezmoc. Ne proto, že by vydělával málo, ale proto, že nikdy nezastavil ten automatický tok peněz ven. A automatismus je v tomhle směru nebezpečný.
Když se dnes někdo zeptá, jestli se dá z běžného platu vyžít, odpověď nemám jednoznačnou. Záleží na městě, rodině, okolnostech. Ale vím jedno. Dokud nevíme, kam nám peníze mizí, budeme mít vždycky pocit, že jich máme málo. A někdy stačí jen otevřít oči a přestat se tvářit, že ty malé každodenní výdaje neexistují.
Možná nejde o to vydělávat víc. Možná jde jen o to přestat si lhát, že všechno, co si kupujeme, je nutnost. A to je zjištění, které se poslouchá hůř než stížnosti na nízkou výplatu.
