Článek
Chtěla jsem, aby doma platila stejná pravidla pro všechny. Pak jsem zjistila, že já sama je porušuju nejvíc.
Sedím v kuchyni a právě jsem synovi řekla, že si nemůže vzít třetí sušenku, protože už měl dvě a to stačí. Pravidlo je pravidlo. Syn odchází do pokoje a já si automaticky natáhnu ruku do té samé krabice a vytáhnu si jednu pro sebe. Ani u toho nepřemýšlím. Teprve když mi v puse křupe ta první sousto, uvědomím si, co jsem právě udělala. Zarazím se uprostřed žvýkání a najednou mám nepříjemný pocit v břiše, který nemá nic společného s trávením. Právě jsem porušila pravidlo, které jsem před minutou sama stanovila.
Večer sedíme všichni u televize a já dětem říkám, že v osm se vypíná, protože zítra je škola a potřebují spát. Dcera trochu protestuje, ale nakonec jde. Syn za ní. Já zůstanu na gauči a ještě hodinu a půl koukám na seriál, který mě ani moc nebaví, jen scrolluju a odkládám spánek. Ráno jsem rozlámaná a podrážděná. Nadávám dětem, že se loudají, že jsme zase pozdě, že musí být rychlejší. Přitom vím, že kdybych šla spát včas, vstala bych líp a celé ráno by vypadalo jinak. Jenže pravidlo o spánku platí jenom pro ně, ne pro mě.
Začnu si všímat těch malých momentů víc. Říkám dětem, že u jídla se nekoukáme do telefonu. Položím jim talíře a sama si sednu s mobilem v ruce, protože potřebuju rychle odpovědět na zprávu. Jenom jednu. Pak další. Dcera se na mě podívá a já vidím v jejích očích otázku, kterou nahlas neřekne. Schválně ho položím na stůl displejem dolů a tvářím se, že se nic neděje. V hlavě mi ale běží věta, kterou jsem sama slýchala jako dítě: pravidla jsou od toho, aby se dodržovala.
Partner se jednou zasměje, když dětem zakazuju sladké před obědem a sama si dávám kostku čokolády ke kávě v deset dopoledne. Řekne to jako vtip, ale mě to zasáhne víc, než bych čekala. Celý den nad tím přemýšlím. V duchu si to omlouvám tím, že jsem dospělá, že mám jiné potřeby, že já si to můžu dovolit, protože já vím, kdy přestat. Jenže oni to vidí jinak. Oni vidí, že maminka může všechno a oni nic.
Jednou odpoledne syn přijde z pokoje a ptá se, jestli si může zahrát hru na tabletu. Říkám mu, že až udělá úkoly. Přikývne a jde. Za chvíli ho slyším v obýváku, jak povídá sestře: „Mami vždycky říká, že nejdřív povinnosti, ale sama koukala celé odpoledne do telefonu a prádlo pořád visí.“ Zůstanu stát ve dveřích a nevím, co říct. Má pravdu. Neudělala jsem to, co jsem sama vyžadovala.
Začnu přemýšlet o tom, jak vůbec funguju jako vzor. Ne ten vzor z příruček, kde máma všechno stíhá a děti ji obdivují. Spíš ten reálný, kde děti vidí každý můj krok a všechno si ukládají. Pamatují si, když říkám, že lhát se nemá, a pak slyší, jak do telefonu říkám, že nemůžu přijít, protože jsem nemocná, i když jsem jenom unavená a nechce se mi. Nesoudí mě nahlas, ale já vím, že to vnímají.
Rozhodnu se, že zkusím aspoň jeden týden žít podle pravidel, která dávám jim. Žádné výjimky pro mě. Když říkám osm hodin spánku, tak i já jdu včas. Když říkám žádné telefony u jídla, schválně ho nechám v jiné místnosti. Když říkám dvě sušenky, tak dvě sušenky i pro mě. První dva dny jsou překvapivě těžké. Pořád se přistihuju, jak automaticky sáhnu po něčem, co jsem jim zakázala. Uvědomím si, jak moc jsem si zvykla na to, že pravidla jsou pro ostatní.
Třetí den večer dcera sleduje, jak odkládám telefon před večeří a dávám ho na poličku. Nic neřekne, ale vidím, že si toho všimla. O pár dní později syn sám od sebe nabídne, že nejdřív dodělá úkol a pak si bude hrát. Nežádám ho o to. Jen to udělá. Nechci si to přikrášlovat a tvrdit, že se zázračně změnila celá domácnost. Ale něco se posunulo. Možná jen to, že přestali argumentovat větou „ale ty to taky děláš“. Protože já to nedělám.
Partner jednou večer poznamená, že jsem v poslední době nějak klidnější. Přemýšlím nad tím a uvědomuju si, že mi odpadlo něco, o čem jsem ani nevěděla, že to nosím. Ten nepříjemný pocit pokrytectví. To věčné balancování mezi tím, co říkám a co dělám. Nemusím si nic omlouvat, když žiju tak, jak mluvím.
Samozřejmě nejsem dokonalá. Občas se přistihnu, že zase kontroluju zprávy u snídaně nebo si večer pustím ještě jednu epizodu, i když vím, že bych měla spát. Ale teď už si to uvědomuju. Teď už vím, že děti nekopírují to, co jim říkám. Kopírují to, co dělám. A že nejlíp se pravidla učí tak, že je někdo žije. Třeba máma, která si večer dá jen dvě sušenky a nenatáhne ruku pro třetí, i když by chtěla. Protože pravidlo je pravidlo. Pro všechny.
