Článek
Letos mi bylo padesát. Nejsem ten typ, co čeká oslavy se šampaňským a ohňostrojem, ale na ten den jsem se těšila. Chtěla jsem jen hezké gesto. Vědět, že si na mě někdo vzpomněl, že mi někdo popřeje. Žádné dary jsem nečekala, ale jeden jsem nakonec dostala. A už bych radši byla, kdyby k tomu vůbec nedošlo.
Přišla za mnou snacha s obálkou a malým balíčkem. Prý jen něco malého, co se doma našlo. Neřešila jsem to. Řekla jsem děkuju a usmála se, i když jsem v hloubi duše cítila, že to působí nuceně. Žádné obejmutí, žádné přání od srdce. Jen rychlé předání a konec.
Balíček jsem rozbalila až večer. Uvnitř byl kosmetický krém, čokoláda a svíčka. Na první pohled hezký balíček. Ale pak jsem si všimla data. Krém měl prošlou dobu spotřeby o dva měsíce, čokoláda skoro tři a svíčka byla očividně zapálená a znovu zabalena. Seděla jsem s tím v ruce a do očí mi stoupaly slzy.
Nešlo o ty věci. Nešlo o peníze. Šlo o to, že jsem pro ně byla tak bezcenná, že mi ani nestálo za to koupit něco nového. Cokoliv, co by ukázalo, že si mě váží, že mi chtějí udělat radost. Místo toho mi předali zbytek z půdy, něco, čeho se chtěli zbavit. A ještě se u toho tvářili, že mi dělají radost.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jim to říct. Ale pak jsem si uvědomila, že bych to neřekla kvůli nim. Řekla bych to kvůli sobě. Tak jsem si pozvala snachu na kafe. Vzala jsem ten krém a ukázala jí datum. Zeptala jsem se jí klidně, jestli ví, že je prošlý. Chvíli mlčela a pak jen řekla, že to dostali někdy dávno a myslela si, že se to nezkazí. Ani slovo omluvy, ani stín lítosti. Jen pohled do země.
Od té doby jsem si slíbila, že si dárky budu dávat sama. Ne ty hmotné, ale ty skutečné – čas pro sebe, procházku, klidný večer. A hlavně už žádné iluze. Protože některé věci možná bolí, ale jsou to přesně ty chvíle, které otevřou oči.
