Článek
Měla jsem radost, když mi dcera řekla, že by potřebovala občas pohlídat děti. Vnoučata miluju a byla jsem přesvědčená, že když pomůžu, udělám radost nejen jim, ale i celé rodině. Říkala jsem si, že alespoň budou mít víc klidu, možná si s mužem někam vyrazí, odpočinou si, vyřídí, co potřebují. A já s dětmi strávím krásný čas.
Zpočátku to bylo pár hodin týdně. Pak přišla prosba, jestli bych nemohla pohlídat i celý den. A potom i víkend. Dělala jsem to ráda, i když jsem byla často unavená, protože nejsem nejmladší. Přizpůsobovala jsem jim svůj čas, rušila návštěvy, nakupovala věci, co mají děti rády, a plánovala program, abych jim doma nepustila jen pohádky.
Všechno to dávalo smysl, dokud jsem nezačala cítit zvláštní chlad. Žádné děkuji. Žádné poptání, jak mi je. Jen strohé zprávy o tom, kdy mám být připravená, nebo v kolik si je přijdou vyzvednout. Začalo mi docházet, že už nejde o občasnou výpomoc. Připadala jsem si jako samozřejmost. Jako levná chůva, co nemá na výběr.
Dlouho jsem to v sobě dusila. Přemýšlela jsem, jestli to nepřeháním. Vždyť je to moje dcera, říkala jsem si. Jenže pak jsem jednoho dne byla nemocná a napsala, že si tentokrát opravdu nemohu vzít děti k sobě. Odpovědí mi bylo jen, že jim to komplikuje plány a že je škoda, že si nemohu pomoct. To byl ten moment, kdy mi definitivně došlo, že tohle není v pořádku.
Nepotřebuju dárky, ani vděk na každém kroku. Ale obyčejné uznání, že dělám něco navíc, že se snažím, že jim pomáhám. Místo toho jsem dostala pocit, že selhávám, když nemůžu sloužit. Rozhodla jsem se, že to změním.
Nechci se s dcerou hádat. Miluju ji. Ale poprvé jsem jí řekla, že už dál hlídat nebudu, dokud si nenastavíme nějaké hranice. Že taky potřebuji odpočívat, že mám svůj život a nejsem tu jen proto, abych se starala. V první chvíli se urazila. Nechala telefon být a neozvala se tři dny. A pak přišla zpráva, která mi vehnala slzy do očí. Psal mi zeť. A děkoval. Řekl, že jsem pro ně udělala víc, než si uvědomovali. A že to chtějí napravit.
Nevím, jak to bude dál. Ale vím, že teď už nedělám věci jen proto, že se to čeká. Hlídám, když mám chuť a sílu. A konečně vím, že to dělám z lásky. Ne z povinnosti.
