Článek
Naše rodinné večeře mají už roky stejný průběh. Táta začne mluvit o tom, jaké měl výdaje a co ho štve v práci. Máma přitakává, občas přihodí nějaký recept nebo poznámku o tom, že máslo je zase dražší. Bratr přináší historky ze své firmy a počítá, kolik ušetřil na daních. Mluví se pořád. Ale jen o penězích. O účtech, o úvěrech, o tom, kdo kolik dostal přidáno nebo kde co koupil ve slevě.
Dlouho jsem to neřešila. Jedla jsem, přikyvovala, občas se zeptala, jak se kdo má. Ale nikdy to nebylo moc platné. Všechno se hned stočilo zpátky k financím. Přijala jsem to jako rodinný folklor. Až jednou mi to přišlo líto.
Ten večer jsem sebrala odvahu a pronesla jsem jednoduchou větu. Chtěla bych dnes mluvit trochu o sobě. Nastalo ticho. Vážné, těžké ticho. Jako kdybych právě přiznala, že jsem udělala něco špatného. Všichni se na mě podívali, ale nikdo nic neřekl. Táta se zvedl pro další pivo, bratr sklopil zrak k telefonu a máma se začala hrabat v misce s bramborovým salátem.
Zůstala jsem sedět a chvíli čekala, jestli se někdo chytí. Jestli se třeba zeptá, co mám na srdci. Ale nestalo se nic. Jen jsem tam byla, v tom hluku příborů a cinkání sklenic, a připadala jsem si neviditelná. To ticho nebylo zraňující proto, že by mě někdo napadl. Bylo zraňující právě tím, že se nic nestalo. Žádná reakce, žádný zájem. Jako kdyby moje potřeba mluvit o sobě byla něco, co se nehodí. Něco, co kazí náladu a vybočuje z tématu.
Od té chvíle jsem si začala všímat, kolik prostoru se doma dává různým věcem. O penězích se může mluvit do nekonečna. O nemocích taky. O sousedech, o politice, o počasí. Ale když dojde na osobní věci, na city nebo sny, najednou jako by někdo stáhl roletu. Nehodí se to. Způsobuje to nepohodlí.
Nechtěla jsem vyvolávat konflikt. Jen jsem chtěla, aby mě někdo slyšel. Aby se někdo zeptal, jak mi je, co mě těší nebo trápí. Ale pochopila jsem, že v naší rodině se pozornost měří v korunách. A pokud se nevejdu do rozpočtu, nejspíš nemám nárok být slyšet.
Ten večer mě změnil. Ne dramaticky. Jen tiše, uvnitř. Rozhodla jsem se, že nebudu čekat na správný okamžik, kdy o mně někdo projeví zájem. Že si ten prostor najdu jinde. V přátelstvích, v psaní, v tichu se sebou. A že příště možná zase zkusím říct něco osobního. I když u stolu bude ticho.
