Článek
Poprvé jsem si toho všimla náhodou. Přišla jsem do domova o něco dřív, než obvykle, a místo ruchu, který jsem tak nějak automaticky očekávala, mě přivítalo ticho. Na chodbě nikdo, z pokojů žádné zvuky. A pak jsem je uviděla. Dvě ošetřovatelky seděly v sesterně, nohy natažené, káva v ruce, klidný rozhovor o víkendu. Na chvíli jsem zaváhala, jestli jsem nepřišla ve špatnou dobu. Nebo do jiného světa, než o kterém se běžně mluví.
Už dlouho slýchám, jak je práce v domovech seniorů extrémně náročná. Jak personál nestíhá, jak je málo lidí, jak jsou vyčerpaní. Čtu o tom články, slyším to v reportážích, opakuje se to skoro jako mantra. A tak jsem si v hlavě vytvořila obraz neustálého shonu, stresu a práce na hraně sil. O to víc mě ten pohled zarazil.
Nestojím tam dlouho, nechci působit nepříjemně. Jen čekám, až si mě někdo všimne. Když se konečně zvednou, omluví se, že si na chvilku sedly. Automaticky přikyvuju. Jasně, vždyť si přece taky občas sednu. Jenže někde uvnitř mi to začne šrotovat. Jak to jde dohromady s tím, co slyším pořád dokola?
Nechci být nespravedlivá. Vím, že to, co vidím v jednu konkrétní chvíli, nevypovídá o celém dni. Možná mají pauzu. Možná mají za sebou několik náročných hodin. Možná je to jediný klidný moment, který si dneska dopřejí. Přesto ve mně ten obraz zůstane a nechce se rozpustit.
Když se pak bavím s ostatními rodinami, slyším podobné poznámky. „Oni si pořád stěžují, ale když sem přijdu, tak sedí.“ Říká se to šeptem, opatrně, skoro provinile. Nikdo nechce být ten, kdo bude kritizovat lidi, kteří se starají o naše blízké. Zároveň ale roste pocit, že mezi realitou a vyprávěním je nějaká trhlina.
Možná je problém v očekáváních. My si představujeme neustálý pohyb, viditelnou práci, ruce v akci každou minutu. Jenže péče není jen běhání po chodbách. Je to i psychická zátěž, odpovědnost, neustálá pohotovost. Jenže tohle zvenku vidět není. A tak zůstává jen obraz kafe a nohou nahoře.
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že pravda bude někde mezi. Ano, práce v domovech je těžká a často špatně placená. Ano, personálu je málo a systém drhne. Ale zároveň není fér tvářit se, že každá minuta je krizová a že odpočinek neexistuje. Protože když pak někdo přijde a uvidí opak, vzniká nedůvěra.
Nejhorší na tom je ticho kolem. Nikdo to nechce otevřeně říct. Rodiny mlčí, aby nebyly za potížisty. Ošetřovatelky mluví o přetížení, protože systém je k tomu tlačí. A mezi tím stojí senioři, kteří jsou na tom všem nejvíc závislí. A jejich pohoda by měla být tím hlavním, ne obhajoba jedné nebo druhé strany.
Odcházím pokaždé s pocitem, že si nesu víc otázek než odpovědí. Nechci soudit jednotlivce, protože vím, že jeden pohled neznamená celý obraz. Zároveň si ale nechci zavírat oči před tím, co vidím opakovaně. Možná bychom si měli přestat vyprávět jednoduché příběhy o vině a začít mluvit o tom, jak ta práce skutečně vypadá. Bez přikrášlování. Bez obrany. Jen pravdivě.
Protože důvěra se nestaví na slovech o přetížení, ale na shodě mezi tím, co slyšíme, a tím, co vidíme. A dokud se tyhle dva světy míjejí, bude to v nás pořád hlodat.
