Článek
Odchod z práce jsem si dlouho představoval jako moment úlevy. Jako den, kdy zavřu dveře kanceláře a spolu s nimi i kapitolu, která mě poslední roky vysávala. Říkal jsem si, že se mi uleví hned. Že se mi narovná dech, zpomalí hlava a konečně přestanu počítat minuty. Místo toho jsem šel domů s pocitem, že mi někdo vzal pevnou půdu pod nohama.
První dny byly zvláštní. Ráno jsem se budil bez budíku a chvíli jsem měl radost z toho ticha. Pak mi ale došlo, že to není klid, ale prázdno. Nikdo ode mě nic nechtěl, nikam jsem nemusel. A právě to mě začalo znervózňovat. Najednou jsem měl spoustu času přemýšlet. A hlavně počítat.
Sedím doma u kuchyňského stolu, koukám na hrnek s kávou a v hlavě mi běží seznam výdajů. Nájem, energie, jídlo. Všechno, co dřív nějak „bylo“. Výplata chodila, aniž bych ji musel řešit. Teď se dívám na účet častěji, než bych chtěl. Každá platba se najednou zdá hlasitější.
Tohle si ještě můžeš dovolit. Tohle už možná ne.
Jdu do obchodu a automaticky sahám po věcech, které jsem kupoval vždycky. Pak se zarazím. Stojím u regálu a přemýšlím, jestli je ten rozdíl v ceně opravdu tak zanedbatelný. Poprvé v životě nemám jistotu, že se to „nějak ztratí“. A najednou nejde jen o peníze, ale o pocit kontroly. O strach, že když si teď zvyknu ustupovat v maličkostech, začnu ustupovat i jinde.
Nejtěžší je vysvětlit to sám sobě. Že tohle rozhodování neznamená selhání. Že jsem neodešel z práce proto, abych se trestal. Přesto se přistihnu, jak si v hlavě obhajuju i obyčejné věci. Proč si dávám kávu venku. Proč si kupuju něco navíc. Jako bych si musel pokaždé dokazovat, že na to mám právo.
Občas si říkám, že jsem si to takhle nepředstavoval. Čekal jsem svobodu a místo ní přišla zodpovědnost, která je mnohem tišší, ale o to vytrvalejší. Nikdo mi nic nezakazuje, a právě proto je to těžší. Všechno rozhodování je jen na mně. A každé „ano“ má své „ale“.
Postupně si ale všímám jedné věci. Že s tím přichází i něco jiného. Učím se zpomalit. Přemýšlet, proč něco chci, a ne jen jestli si to můžu dovolit. Rozdíl mezi potřebou a zvykem začíná být viditelnější. A i když mě to občas děsí, zároveň mě to nutí být k sobě upřímnější.
Možná jsem po odchodu z práce nečekal úlevu hned. Možná jsem si jen myslel, že přijde automaticky. Teď vidím, že svoboda není o tom, kolik si můžu koupit, ale o tom, že si ty hranice nastavím sám. A že i to váhání, to tiché počítání v hlavě, je součástí cesty. Ne příjemné, ale poctivé.
