Článek
Když se mladý Jindřich vydal do světa, aby si našel nevěstu, sotva mohl tušit, že jeho cesta skončí v zapadlém mlýně, kde se potká s mazaným vodníkem a drobným, ale nesmírně schopným čertem. Právě tahle nečekaná dvojice mu nakonec pomůže najít opravdovou lásku v podobě laskavé a srdečné Elišky. Pohádka Princezna ze mlejna se tak stala příběhem o odvaze, náhodách i o tom, že pomoc někdy přijde z těch nejméně očekávaných míst.
Režisér Zdeněk Troška si už tehdy budoval pověst mistra českých pohádek. V průběhu let jich natočil deset a stal se v tomto žánru rekordmanem. Princezna ze mlejna byla teprve jeho druhou pohádkou, přesto si získala obrovskou oblibu a diváci si časem sami řekli o pokračování.
Do role Elišky obsadil Troška Andreu Černou, tehdy ještě studentku konzervatoře, kterou si vyhlédl jako nový, neokoukaný objev. Po celou dobu natáčení ale herečka nosila paruku. Režisér měl totiž jasnou představu o Elišce jako o dívce s plavými, jemně zvlněnými vlasy, přestože Andrea má ve skutečnosti vlasy rovné a hnědé.
Podobně se řešil i vzhled Jindřicha. Radek Valenta přirozené kudrny neměl, a tak mu s pohádkovou kšticí pomohly maskérky pomocí trvalé. Už v úplných začátcích se navíc uvažovalo, že by příběh volně navázal na starší pohádku Hrátky s čertem. Do role mlynáře si Troška přál obsadit Josefa Beka, který by se po všech peripetiích konečně usadil. Zdravotní potíže mu ale účast znemožnily a postava tak připadla Aloisi Švehlíkovi, jenž jí vtiskl nezaměnitelný charakter.
Zákulisí Princezny ze mlejna překvapuje. Kartonové kulisy a úbytek šesti kil u Blanarovičové.
Jednou z nejvýraznějších postav se stal malý čert v podání Yvetty Blanarovičové. Herečka později přiznala, že natáčení bylo fyzicky velmi náročné. Na place musela být s velkým předstihem, protože samotné líčení zabralo klidně i dvě hodiny. Neustálý pohyb a těžký kostým se navíc podepsaly i na váze, během natáčení shodila několik kilogramů. Problémy s kostýmy ale neměla jen ona. Vodník v podání Jakuba Zindulky byl celý natřený zelenou barvou, která se špatně smývala a zanechávala stopy, takže herec si musel dávat velký pozor na každý dotek.
Většina scén se původně měla odehrávat venku, jenže počasí filmařům nepřálo. Natáčení se proto přesunulo do interiérů, kde slunce nahradily silné reflektory umístěné v oknech. Zvuky ptáků, zvířat i lesa se doplňovaly až dodatečně při postprodukci. Divák si přesto změny téměř nevšimne.
Velkým překvapením byl i samotný mlýn. Ten totiž ve skutečnosti vůbec neexistoval. Byl postavený jen pro potřeby filmu z kartonu a polystyrenu, ovšem tak precizně, že zmátl i místní obyvatele. Jeden z nich se prý podivoval, že do lesa jezdí na houby desítky let a mlýn tam nikdy předtím neviděl.
Natáčení provázela i řada drobných perliček. Scéna s houbařením se kvůli vytrvalému dešti točila několik dní. Liška, kterou Jindřich ve filmu krmí, působí krotce, ve skutečnosti ale měla po celou dobu obojek. Štáb se nevyhnul ani nepříjemné ztrátě, když jim neznámý zloděj odcizil ovci a kozu.
Pohádka se přesto dostala až do vzdálených koutů světa a promítala se například v Asii. A při běhání naboso po lese se hlavní dvojice snažila chránit si chodidla náplastmi, které ale při běhu odlétávaly na všechny strany. I tyhle drobné detaily dnes patří k příběhu jedné z nejoblíbenějších českých pohádek.
Zdroje:
