Článek
Vracím se z práce a jako vždycky otevírám schránku. Mezi letáky a reklamou na pizzu vidím tu typickou hnědou obálku s okénkem. Hned vím, že je to z úřadu. Nevím proč, ale úřední dopisy ve mně vzbuzují takový zvláštní strach, jako bych automaticky čekala, že mi někdo píše, že jsem něco udělala špatně. Že jsem něco nezaplatila, něco nepodepsala, něco nestihla. Vytáhnu dopis, hodím ho na poličku v předsíni a říkám si, že se na něj podívám večer. Jenže večer mám hlavu plnou jiných věcí a dopis tam zůstane ležet.
Druhý den ráno kolem něj procházím a schválně se na něj nedívám. Je to absurdní, vím to. Je to jen papír v obálce a pravděpodobně nic hrozného. Ale v hlavě mi běží všechny možné scénáře. Co když je to nějaká pokuta? Co když jsem zapomněla podat nějaké přiznání? Co když je problém s důchodovým pojištěním nebo zdravotní pojišťovnou? Ty myšlenky se točí dokola a já místo toho, abych prostě tu obálku roztrhla a měla klid, ji tam nechávám ležet jako časovanou bombu. Partner si jí všimne a ptá se, co to je. Odpovídám neurčitě, že něco z úřadu, že se na to podívám.
Třetí den už je mi jasné, že to takhle dál nejde. Sedím u snídaně, dívám se na tu obálku na poličce a říkám si: „Tak jo, dneska to otevřeš. Ať už je tam cokoliv.“ Vezmu ji do ruky a cítím, jak mi trochu buší srdce. Připadám si směšně. Je mi přes třicet, mám práci, platím nájem, funguju jako dospělý člověk, a přitom se bojím otevřít dopis. Roztrhnu okraj obálky a vytáhnu papír.
První, co vidím, je logo finančního úřadu. Srdce mi poskočí. Začnu číst a postupně mi dochází, o co jde. Je to výzva k doplnění údajů k daňovému přiznání, které jsem podávala před měsíci. Chybí tam prý jeden doklad, který jsem měla přiložit. Mám ho dodat do patnácti dnů, jinak mi přiznání nebudou moci zpracovat. Čtu to jednou, dvakrát, třikrát. Žádná pokuta, žádná exekuce, žádná katastrofa. Jen chybějící papír, který mám někde v šanonu a můžu ho poslat během pěti minut.
A v tu chvíli se ve mně něco zlomí. Ale ne úlevou. Vztekem. Sedím u stolu a cítím, jak mi stoupá krev do hlavy. Tři dny jsem se stresovala kvůli dopisu, který vyžaduje jednu přílohu. Tři dny jsem se vyhýbala schránce, obcházela poličku, vymýšlela si nejhorší scénáře. Kvůli jednomu chybějícímu dokladu. Vybuchnu, ale ne na nikoho konkrétního. Spíš sama na sebe a na celý ten systém, který ve mně vyvolává takový iracionální strach.
Partner přijde do kuchyně a ptá se, co se děje. Vysvětluju mu to a slyším sama sebe, jak to zní. Chybí jim jeden papír. To je celé. On pokrčí rameny a řekne, že to není nic hrozného, že to pošlu a bude klid. Jenže já nejsem naštvaná kvůli tomu papíru. Jsem naštvaná, že jsem si to udělala sama sobě. Že jsem nedokázala prostě otevřít obálku hned první den a ušetřit si tři dny zbytečného stresu. Že mě úřední dopisy dokážou paralyzovat jako malé dítě, které čeká vynadání od učitelky.
Sedím nad tím dopisem a přemýšlím, kde se to ve mně vzalo. Vzpomínám si, jak rodiče vždycky úřední poštu odkládali na hromádku a otevírali ji s takovým výrazem, jako by čekali špatné zprávy. Jak máma vždycky říkala „co zase chtějí“, než vůbec věděla, co v obálce je. Asi jsem si ten přístup někde převzala. Ten automatický předpoklad, že úřad znamená problém, že oficiální dopis rovná se průšvih.
Nakonec najdu ten chybějící doklad během deseti minut. Leží přesně tam, kde jsem ho založila. Naskenuji ho, připojím k emailu a pošlu na úřad. Celé to zabere čtvrt hodiny včetně hledání. Čtvrt hodiny versus tři dny stresu. Ten poměr mě zasáhne víc než cokoliv jiného.
Večer si sedám k televizi a pořád se mi to honí hlavou. Uvědomuji si, že tohle není jen o jednom dopise. Je to o tom, jak přistupuji k věcem, které mi připadají nepříjemné. Odkládám je, obcházím je, představuji si nejhorší varianty, místo abych je prostě vyřešila a měla klid. Ten dopis na poličce byl jen symptom něčeho většího. A já nechci žít tak, že se bojím vlastní schránky.
O pár dní později mi přijde další obálka s okénkem. Tentokrát ji otevřu hned ve výtahu cestou nahoru. Je to potvrzení, že moje doplněné přiznání bylo přijato a zpracováno. Žádný problém, žádná komplikace. Jen informace. Schovám papír do šanonu a jdu dál. Ale všimnu si, že se trochu usmívám. Ne proto, že by se stalo něco výjimečného, ale proto, že jsem to tentokrát neodkládala. „Hele, a nebylo to tak těžké,“ říkám si sama pro sebe. A přijde mi, že tohle je možná ta nejdůležitější věc, kterou jsem se z celé té situace naučila. Že většina věcí, kterých se bojíme, je ve skutečnosti mnohem menší, než jak si je malujeme v hlavě. A že jediný způsob, jak to zjistit, je prostě tu obálku roztrhnout.
