Článek
Obálku z České správy sociálního zabezpečení jsem vytáhla ze schránky mezi letáky na koberce a nějakou výzvu od pojišťovny. Skoro bych ji přehlédla. Věděla jsem, že výměr má přijít, podala jsem si žádost před dvěma měsíci a od té doby jsem se snažila na to moc nemyslet. Člověk čeká celý život na chvíli, kdy konečně nebude muset vstávat do práce, a pak se bojí otevřít jednu obálku. Položila jsem ji na kuchyňskou linku a šla si nejdřív udělat kafe.
Sedím u stolu, dívám se na ten hnědý papír a říkám si, že to stejně bude nějaká směšná částka. Celé roky jsem slýchala, jak jsou důchody mizerné, jak si lidi stěžují, že to nestačí ani na základní věci. Připravovala jsem se na zklamání, protože mi přišlo bezpečnější počítat s málem než doufat ve víc. Manžel už pobírá důchod dva roky a vím, kolik má on. Nějak vycházíme, ale není to žádná sláva. Nakonec se nadechnu, vezmu nůž na dopisy a obálku otevřu.
Číslo, které tam stojí, musím přečíst dvakrát. Pak ještě jednou. Dvacet jedna tisíc a něco. Sedím a zírám na ten papír, jako by tam mělo být něco jiného. Čekala jsem tak patnáct, možná šestnáct tisíc, protože jsem pořád někde v hlavě počítala s tím, že mě stát nějak ošidí. Že se mi nezapočítají roky, kdy jsem byla s dětmi doma. Že udělám nějakou chybu v žádosti. Že prostě něco nebude sedět. A ono to sedí. Dokonce víc než sedí.
Hned volám Janě, kamarádce, se kterou se známe od střední. Obě jsme ve stejném věku, obě jsme celý život pracovaly, i když každá někde jinde. Já v administrativě, ona v nemocnici jako zdravotní sestra. Když zvedne telefon, hned jí to vychrlím. „Jano, přišel mi důchod, nebudeš věřit, kolik to je!“ Na druhé straně chvíli ticho. Pak se zeptá kolik. Řeknu jí to číslo a slyším, jak se jí změní hlas.
Čekala jsem, že se bude radovat se mnou, ale místo toho cítím v telefonu takové zvláštní napětí. Řekne jen: „No, to máš dobře. Já mám sedmnáct.“ A pak nic. Snažím se to nějak zachránit, říkám něco o tom, že jsem měla štěstí, že nevím, jak to spočítali, že jsem sama překvapená. Ale vím, že už je něco jinak. Ten hovor ukončíme rychleji než obvykle.
Sedím v kuchyni a místo radosti cítím takový divný pocit v žaludku. Čtyři tisíce rozdíl. To není málo. Jana celý život dřela na směny, starala se o pacienty, brala noční. A má míň než já, co jsem seděla v kanceláři a vyplňovala tabulky. Najednou mi přijde skoro nespravedlivé, že jsem na tom líp, i když vím, že za to nemůžu. Systém to nějak spočítal, já jsem nic nepodváděla. Ale stejně.
Večer to říkám manželovi a on jen pokrčí rameny. Prý ať se z toho neposírám, že každý má, co mu vyšlo, a že Jana si taky nějak poradí. Má pravdu, ale zároveň mi to nepomáhá. Celý večer přemýšlím, jestli jsem se neměla chlubit. Jestli jsem neměla to číslo prostě nechat pro sebe. Jenže s kým jiným bych to sdílela než s nejbližší kamarádkou?
Další dny se mi Jana neozývá. Normálně si voláme tak dvakrát týdně, ale teď ticho. Napíšu jí zprávu, jestli je v pohodě. Odpoví, že jo, že má doma nějaké věci. Krátce, bez emotikonů. Poznám, že něco visí ve vzduchu. Nechci být ta, co se chlubí penězi a pak se diví, že to lidi štve. Ale taky jsem nic špatného neudělala. Prostě jsem se chtěla podělit o dobrou zprávu.
Asi po týdnu mi zavolá sama. Hlas má trochu omluvný. Říká, že jí to nedalo spát, že se za sebe stydí, ale že ji to prostě ranilo. „Já vím, že za to nemůžeš,“ povídá, „ale když jsem si představila, že ty budeš mít o čtyři tisíce víc každý měsíc, tak jsem měla vztek. Ne na tebe, spíš na všechno.“ Poslouchám ji a cítím úlevu, že to vyslovila. Radši upřímná závist než falešné úsměvy a pak ticho.
Povídáme si dlouho. Ona mi vypráví, jak si spočítala, že za těch čtyřicet let v nemocnici odvedla státu hromadu peněz na odvodech a teď má míň než kdokoliv v kanceláři. Že jí to přijde absurdní. Že nečekala žádné zázraky, ale tohle ji dostalo. A já jí rozumím. Kdyby to bylo obráceně, možná bych reagovala stejně. Člověk se snaží být nad věcí, ale když jde o peníze a spravedlnost, tak to prostě bolí.
Domluvíme se, že půjdeme v sobotu spolu na kafe. Jako vždycky. Akorát teď mezi námi visí něco, co tam předtím nebylo. Vím, že se to časem srovná. Ale taky vím, že už nikdy nebudu tak bezmyšlenkovitě sdílet čísla, i když budou dobrá. Protože to, co je pro jednoho radost, může být pro druhého připomínka něčeho, co mu chybí.
V sobotu sedíme v kavárně a Jana se směje nějakému příběhu o svém vnukovi. Nedá si dort, prý šetří. Já si ho objednám a pak ho nenápadně posunu doprostřed stolu. Nic neříkám, ona taky ne. Ale ukrojí si kousek. A já si říkám, že přátelství je možná právě o tomhle. O tom, že někdy mlčíme o věcech, které bolí, a místo toho si rozdělíme dezert.
