Článek
Od rána jsem měla dobrou náladu. Ten typ dne, kdy si vezmete oblečení bez dlouhého rozmýšlení, vlasy necháte tak, jak zrovna jsou, a máte pocit, že svět je na chvíli v pořádku. Výlet do cizího města jsem si plánovala dlouho. Těšila jsem se na uličky, příběhy domů, drobné detaily, které si člověk všimne jen tehdy, když nikam nespěchá. Chtěla jsem prostě poslouchat a být tam.
Skupina se schází na náměstí, průvodce přichází přesně. Vypadá sympaticky, mluví příjemně, hned na začátku vtipkuje. Připadám si uvolněně. Jsem jedna z mnoha, anonymní posluchač, který si přišel pro zážitek. Přesně tak mi to vyhovuje.
Komentář, který nikdo nečekal
Prohlídka se rozjíždí, dozvídáme se první zajímavosti. Průvodce se rozhlíží po skupině, občas se na někoho podívá déle, jakoby si lidi propojoval s příběhy. Pak se jeho pohled zastaví na mně. Usměje se a mezi řečí utrousí poznámku k mému vzhledu. Nic vulgárního, nic křičícího. Jen věta, která zazní nahlas a zůstane viset ve vzduchu o něco déle, než by měla.
Ztuhnu.
V tu chvíli se přestávám soustředit na výklad. V hlavě mi běží, co tím myslel, proč to řekl a hlavně proč to řekl přede všemi. Najednou nejsem návštěvnice města, ale někdo, kdo je hodnocený. Všímám si, jak se pár lidí krátce pousměje, jiní dělají, že nic neslyšeli. Já bych nejradši splynula s dlažbou.
Říkám si, že přeháním. Že to byla jen poznámka. Že to neměl špatně v úmyslu. Tak to prostě pusť. Jenže ten pocit nejde setřást. Něco se ve mně stáhne a já už nejsem naladěná na to, co říká. Město kolem mě ztrácí barvy.
Když radost vystřídá nepohodlí
Jdeme dál, zastavujeme se u další památky. Průvodce mluví stejně jako předtím, jen já to vnímám jinak. Místo historie přemýšlím o sobě. O tom, jestli jsem měla reagovat. Jestli jsem se měla ohradit. Nebo se zasmát, aby to nebylo trapné. V hlavě mi běží varianty, které už nemají žádný smysl.
Mrzí mě, jak snadno se dokáže pokazit něco, na co jsem se těšila. Ne kvůli velké věci, ale kvůli drobnému momentu, který se dotkne něčeho citlivého. Najednou si víc hlídám, jak stojím, kam dávám ruce, jestli se tvářím normálně. A to mě unavuje víc než celodenní chození.
Tohle jsem si přece nepřijela řešit.
Nepřijela jsem být komentovaná. Přijela jsem poslouchat příběhy města, ne přemýšlet o tom, jak působím.
Ticho, které zůstane po výkladu
Když prohlídka končí, lidé děkují a rozcházejí se. Někteří nadšení, jiní příjemně unavení. Já mám pocit prázdna. Ten den se mi do paměti nezapíše jako hezký výlet, ale jako připomínka, jak málo stačí. Jak jedna věta dokáže změnit atmosféru celého zážitku.
Cestou pryč si říkám, že ten průvodce na to už dávno zapomněl. Pro něj to byla možná jen drobnost, zpestření výkladu. Pro mě to byl moment, kdy jsem se přestala cítit dobře. A to je na tom možná to nejhorší. Ta nerovnováha. Jeden řekne větu a jde dál, druhý si ji nese v hlavě ještě hodiny.
Ne jako oběť, ale jako zkušenost
Neodcházím s pocitem křivdy. Spíš s tichým uvědoměním, jak důležitý je respekt. Jak málo si někdy uvědomujeme, že lidé kolem nás nejsou kulisa. Každý si s sebou nese vlastní citlivá místa, o kterých nic nevíme.
Ten výlet jsem si nakonec užila po svém, ale jinak, než jsem plánovala. Méně lehce, víc přemýšlivě. A možná i s větší všímavostí k tomu, co říkám já sama. Protože jestli mi ten den něco dal, tak právě tohle. Připomněl mi, že slova mají váhu. I ta, která někdo myslí jen tak mimochodem.
