Článek
Záběry, které v sobotu večer zveřejnila záchranná služba na sociálních sítích, nepůsobí na první pohled nijak dramaticky. O to znepokojivější ale jejich vyznění je. Sanitka se snaží projet ulicí, kde jí v cestě stojí špatně zaparkované osobní auto. Kolem se shlukují lidé, sledují situaci, natáčejí. Pomoc ale nepřichází.
Řidič vozidla, které průjezd blokuje, se k autu dostaví až po několika minutách. S mobilem v ruce a cigaretou v ústech působí, jako by šlo o běžnou dopravní nepříjemnost, nikoli o zásah záchranné služby. Teprve poté sanitce umožní projet.
Zdravotníci přitom spěchali k pacientovi s akutními neurologickými obtížemi, u něhož šlo o podezření na cévní mozkovou příhodu. Každá minuta v takové situaci hraje zásadní roli. Přesto byla posádka nucena zastavit – nejprve kvůli komplikované trase v místě konající se povolené novoroční oslavy, následně kvůli vozidlu, jehož řidič si zřejmě neuvědomoval vážnost situace, nebo ji jednoduše podcenil.
Nejde přitom o výjimečný případ. Záchranáři opakovaně upozorňují, že se s podobným chováním setkávají často. Špatně zaparkovaná auta, neochota uhnout, zdržování. Někdy to znamená minuty zpoždění, jindy musí zdravotníci k pacientům docházet desítky metrů pěšky. A v krajních případech čelí dokonce slovním útokům za to, že na pár minut omezí provoz.
Tato konkrétní situace tak není jen o jednom řidiči. Je spíše obrazem širšího problému – ztráty základní ohleduplnosti a neschopnosti vnímat, že sanitka není překážkou, ale prostředkem pomoci. Pomoci, kterou může jednou potřebovat kdokoli z nás.
Záchranáři ve svém vyjádření zvolili slušný, ale výmluvný tón. Popřáli řidiči ohleduplné okolí, aby mu jednou byla pomoc poskytnuta včas. Je to přání, které by si měl vzít k srdci každý, kdo má pocit, že pár minut zdržení „nic neznamená“. V některých případech totiž znamenají úplně všechno.
