Článek
Seděla jsem v obýváku a dělala jsem, že čtu, když ho mamka přivedla poprvé. Vysoký, trochu nervózní, v ruce kytku, kterou zjevně koupil na benzínce. Brácha mu hned podal ruku a táta by řekl, že se choval jako správný chlap. Ségra se usmívala, babička nabídla kafe. Všechno vypadalo hladce, skoro až filmově. Jenže já jsem seděla v rohu gauče a pozorovala, jak se mamka směje trochu jinak než obvykle. Hlasitěji. A jak se na něj dívá, jako by čekala, jestli ho přijmeme. Ten pohled mě zasáhl víc než cokoliv jiného.
Jmenoval se Martin a byl fajn. Opravdu. Nebyl to žádný zloduch ani podivín. Nosil nám občas něco dobrého, pamatoval si naše jména i to, co kdo studuje. S bráchou řešili fotbal, babičce pomohl s těžkou taškou. Všichni kolem mě ho postupně přijímali tak samozřejmě, jako by tam patřil odjakživa. Jenže já jsem pořád cítila něco, co jsem neuměla pojmenovat. Něco mezi žaludkem a hrudníkem, co se ozvalo pokaždé, když jsem ho viděla sedět na táty místě u stolu. Nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem se bála, že budu vypadat jako ta, co kazí mamce štěstí.
Mamka byla po rozvodu hodně dlouho sama. Pamatuju si ty večery, kdy jsem ji slyšela brečet v kuchyni a dělala jsem, že spím. Pamatuju si, jak se snažila tvářit vesele, i když jsem věděla, že jí není dobře. Chtěla jsem, aby byla šťastná. Opravdu jsem to chtěla. Ale zároveň jsem si neuměla představit, že by měl tátu někdo nahradit. I když táta odešel. I když se s mamkou hádali. I když vím, že to mezi nimi nefungovalo. Pořád to byl táta. A teď tu najednou sedí někdo cizí a má v ruce mamčin oblíbený hrnek.
Brácha mi jednou řekl, ať už nejsem taková. Že mamka si zaslouží někoho hodného a že Martin je v pohodě. Měl pravdu. Věděla jsem, že má pravdu. Ale nedokázala jsem to tak cítit. Připadala jsem si jako jediná, kdo ještě truchlí nad něčím, co už pro ostatní dávno skončilo. Jako bych zaspala a všichni kolem mě se posunuli dál, jen já pořád stojím na místě. Začala jsem mít pocit, že se mnou něco není v pořádku.
Jednou jsem se s Martinem ocitla v kuchyni sama. On si vařil kafe, já jsem si šla pro vodu. Bylo ticho, trochu nepříjemné. A pak řekl něco, co mě překvapilo. „Vím, že to pro tebe není jednoduchý. A je to úplně v pohodě.“ Neřekl nic víc. Nenutil mě se tvářit, že ho mám ráda. Nedělal si na nic nárok. Jen to tak klidně řekl a odešel s hrnkem do obýváku. Zůstala jsem stát u dřezu a nevěděla jsem, co si o tom myslet.
Něco se tím ale trochu uvolnilo. Ne že bych ho najednou začala brát jako součást rodiny. Ale přestala jsem mít pocit, že musím něco hrát. Přestala jsem se cítit provinile za to, že potřebuju víc času. Že mi to nejde tak rychle jako ostatním. Že se pořád občas dívám na fotku táty na poličce a přemýšlím, jestli je tenhle nový život správně. Pochopila jsem, že zvykat si na někoho nového neznamená zapomenout na to, co bylo předtím.
Teď už je to pár měsíců. Martin u nás pořád občas je. Mamka se směje normálně, ne tak křečovitě jako na začátku. Brácha si s ním rozumí, ségra ho už oslovuje křestním jménem. A já? Já si s ním občas prohodím pár slov. Někdy se i zasměju. Ale pořád vím, že moje cesta k němu bude delší než ta jejich. A že to je v pořádku. Že některé věci prostě nejde uspěchat, i když se všichni kolem tváří, že už je všechno vyřešené. A že pochybovat neznamená kazit ostatním radost. Někdy to prostě znamená, že člověk potřebuje zpracovat víc než jen novou tvář u stolu.
