Článek
Bylo to úplně obyčejné nedělní odpoledne. Dcera s manželem seděli na gauči, mezi sebou rozložený notebook, a já jsem v kuchyni umývala nádobí po obědě. Slyšela jsem útržky jejich rozhovoru, něco o termínech, o tom, jestli spíš Chorvatsko nebo Itálie, kolik nocí, jaký rozpočet. Nejdřív jsem si myslela, že se za chvíli ozvou a zavolají mě k sobě. Že prostě jen předběžně něco projíždějí a pak se mě zeptají, co bych chtěla já. Jenže minuty běžely, hlasy se střídaly, občas se zasmáli, a nikdo nepřišel. Stála jsem tam s houbičkou v ruce a čekala na pozvání, které nepřicházelo.
Dořeším nádobí a jdu do obýváku. Posadím se do křesla naproti nim a čekám, že mi něco řeknou. Dcera zvedne oči od obrazovky a hodí na mě rychlý pohled. „Mami, my se tady jen tak díváme, co by šlo.“ Manžel přikývne, ale nepozve mě, abych si sedla k nim. Nezeptá se, jestli mě láká moře nebo hory. Jako by bylo úplně normální, že plánují rodinnou dovolenou ve dvou, zatímco já sedím o tři metry dál a čekám, až mi někdo něco sdělí. V hlavě mi běží, jestli jsem něco špatně pochopila. Jestli to není třeba překvapení pro mě a já to kazím tím, že jsem přišla. Ale jejich výrazy nic takového nenaznačují. Prostě mě do toho nezahrnuli, a zjevně je to ani nenapadlo.
Večer ležím v posteli a nemůžu usnout. Manžel vedle mě dávno oddechuje a já zírám do stropu a přehrávám si ten moment dokola. Říkám si, že přeháním. Že je to jen hloupá dovolená a že se určitě zeptají, až to bude konkrétnější. Jenže pak si vzpomenu na Vánoce, kdy se rozhodovalo o tom, ke komu pojedeme, a já se to dozvěděla, až když už to bylo domluvené. Na oslavu dceřiných narozenin, kde jsem dostala seznam úkolů, ale nikdo se mě nezeptal, co bych navrhovala. Uvědomím si, že tohle není první moment. Je to vzorec. Sama sobě šeptám: „A kdy přesně ses stala někým, koho se není třeba ptát?“
Další dny se snažím to nějak zařadit. Přemýšlím, jestli jsem si to nezpůsobila sama. Roky jsem byla ta, která všechno zařídí, všechno ohlídá, na všechno myslí. Možná jsem je naučila, že nepotřebuju mít názor, protože stejně nakonec udělám to, co je potřeba. Jenže mezi tím, že se o něco postarám, a tím, že mě nikdo nebere jako člověka s vlastními přáními, je sakra velký rozdíl. Sedím v práci nad tabulkami a místo čísel vidím jejich obličeje, jak se na mě dívají přes notebook a nechápou, proč bych se vůbec měla zlobit. Vždyť přece nic špatného neudělali.
Asi po týdnu to ze mě vypadne. Je večer, dcera už je u sebe v pokoji, a my s manželem sedíme u televize, kterou ani jeden z nás nesleduje. Řeknu mu to. Že mě mrzelo, jak plánovali beze mě. Že jsem se cítila jako někdo, kdo tam sice je, ale jehož hlas nestojí za to slyšet. Čekám, že se začne bránit, že řekne, že přeháním, že to tak nemysleli. On ale jen chvíli mlčí. A pak řekne: „Máš pravdu. Omlouvám se. Vůbec mě nenapadlo, že tě to může bolet.“ Neříká to obranně. Říká to tiše, skoro překvapeně, jako by mu to teprve teď docházelo. A já nevím, jestli mě to uklidňuje, nebo jestli mě to ještě víc zasáhlo, že mu to fakt nedošlo.
Ten rozhovor něco posunul, i když ne hned a ne dramaticky. O pár dní později přišel s tím, že bychom si mohli spolu sednout a projít ty možnosti znovu, tentokrát všichni tři. Dcera se trochu divila, proč to řešíme od začátku, ale sedla si k nám. A já jsem poprvé za dlouhou dobu řekla, co bych chtěla. Že mě láká místo, kde bychom nemuseli pořád někam jezdit, kde bych si mohla číst na terase a nikdo by po mně nic nechtěl. Obě na mě chvíli koukali, jako by mě viděli poprvé. A možná viděli. Možná jsem se poprvé za dlouhou dobu ukázala jako někdo, kdo má taky přání, a ne jen úkoly.
Dneska už vím, že ta chvíle v kuchyni nebyla o dovolené. Byla o tom, jak snadno se člověk může ztratit ve vlastní rodině. Jak se z mámy a manželky může stát funkce, která je tady od toho, aby věci běžely, ale kterou nikdo nebere jako partnera do rozhovorů. A taky vím, že to nemůžu čekat od ostatních, dokud sama nevstoupím doprostřed místnosti a neřeknu nahlas, že tam taky jsem. Pořád se učím to dělat. Pořád mi to připadá trochu divné, ozývat se v momentech, kdy by dřív stačilo mlčet a fungovat. Ale ten pocit, když se mě pak dcera zeptá, co bych chtěla k večeři, a fakt čeká na odpověď, ten za to stojí. A já si říkám: „Tak dobře. Zkusím u toho zůstat.“
