Článek
Roky jsem považovala naši domácnost za své hlavní zaměstnání. Starala jsem se o děti, o chod domu, o jídlo, o nákupy, o lékaře, o školu. Každý den jsem fungovala jako manažerka tichého, ale důležitého provozu. Ne že bych někdy slyšela poděkování, ale brala jsem to tak, že to je moje role. Manžel pracoval, nosil domů peníze, já jsem za to zajišťovala všechno ostatní.
Nikdy jsem si nestěžovala, i když jsem byla unavená. Vařila jsem večeři, zatímco děti se hádaly v obýváku, prala jsem ponožky, zatímco manžel seděl u televize. Dělala jsem to automaticky, protože jsem věřila, že to dělám pro rodinu. Jenže jednoho večera, když přišla řeč na peníze, mi řekl větu, kterou si budu pamatovat napořád.
Řekl, že bych měla přispívat víc, že dneska přece všechny ženy pracují. Že je nájem drahý, že musíme začít přemýšlet jinak. V tu chvíli ve mně něco prasklo. Ani ne kvůli té větě samotné, ale kvůli těm rokům, kdy jsem se obětovala a nikdo to ani neviděl. Najednou jsem se necítila jako partnerka, ale jako někdo, koho je potřeba znovu „aktivovat“, aby se z něj vyždímalo ještě víc.
Zůstala jsem chvíli zticha, protože jsem věděla, že kdybych něco řekla hned, vybuchla bych. Ale uvnitř to bublalo. Najednou jsem si připadala jako neviditelná síla, která sice všechno drží pohromadě, ale nikoho nezajímá. Všichni se spoléhají, že funguje, ale nikdo se neptá, jak se cítí.
Druhý den jsem si sedla a napsala si, co všechno za den dělám. Od ranního vstávání, snídaně, svačin, přes školní úkoly, praní, úklid, nákupy, plánování jídel, úřady, až po organizaci dovolené. Byl to plný pracovní úvazek, bez přestávky, bez volna, bez výplaty.
Přestala jsem dělat věci automaticky. Když se mě manžel zeptal, proč není vyžehleno, řekla jsem mu, že pracuju na svém přivýdělku. Když si postěžoval, že není jeho oblíbené jídlo, navrhla jsem, ať si ho uvaří. Ne ze zloby, ale protože jsem pochopila, že dokud se nezastavím, nikdo si neuvědomí, co všechno dělám.
Začala jsem psát texty. Nešlo to hned, ale měla jsem o čem psát. Můj příběh nebyl výjimečný, ale byl opravdový. A našla jsem v tom něco, co jsem roky postrádala – uznání a vlastní hlas. Možná nepřinesu domů desítky tisíc měsíčně, ale konečně vím, že moje práce má hodnotu. A to už mi nikdo nevezme.
