Článek
Byla středa odpoledne, taková ta mrtvá hodina, kdy už většina lidí v open space napůl spí nad kávou a čeká, až bude pět. Šéf mi ráno napsal, ať za ním po obědě zajdu, že se chce pobavit o tom, jak mi to jde. Celé dopoledne jsem si v hlavě přehrávala, co všechno jsem za poslední měsíce udělala. Dotáhla jsem dva velké projekty, zastupovala kolegyni na mateřské, zůstávala přesčas, kdy bylo potřeba. Říkala jsem si, že konečně přijde nějaké uznání, možná i ta povýšení, o kterém se mluvilo.
Zaklepala jsem a vešla. Šéf seděl za stolem, uvolněný, nohy skoro až na desce. Ukázal mi na židli naproti. Chvíli jsme se bavili o projektech, pochválil mě za pár věcí, ale cítila jsem, že to hlavní teprve přijde. A taky že jo. Naklonil se ke mně a začal mluvit o tom, že je fajn, že makám, ale že to samo o sobě nestačí. Že v téhle firmě se člověk neposune jen prací, ale taky tím, jaké má vztahy. Chvíli jsem nechápala, kam tím míří. Pak to řekl na rovinu. Že bych měla být víc vidět, víc se zapojovat do věcí mimo práci, chodit na firemní akce, být vstřícnější. A hlavně, že bych mu mohla občas pomoct s věcmi, které nejsou úplně v popisu mé práce.
Seděla jsem tam a snažila se tvářit neutrálně, ale v hlavě mi běželo tisíc myšlenek najednou. Vzpomněla jsem si, jak kolegyně Petra loni dostala povýšení, přestože její výsledky byly průměrné. Jak šéfovi nosí kafe, chodí s ním na obědy, směje se jeho vtipům. Jak jí vždycky domlouvá lepší projekty a ona se pak všude chlubí, jak jí to jde. Najednou mi došlo, že celou dobu hraju podle špatných pravidel. Myslela jsem si, že když budu dobře pracovat, někdo si toho všimne. Že výsledky mluví samy za sebe. Jenže tady nešlo o výsledky.
Šéf pokračoval. Vysvětloval mi, že byznys je o lidech, o důvěře, o tom, že člověk musí ukázat loajalitu. Používal slova jako týmový hráč a firemní kultura, ale já slyšela něco jiného. Slyšela jsem, že pokud mu nebudu po vůli, nikam to nedotáhnu. Neřekl to přímo, ale bylo to jasné jako facka. Představila jsem si, jak bych mu nosila kafe, jak bych se smála jeho vtipům o blondýnách, jak bych mu dělala osobní asistentku, zatímco moje práce by zůstávala stejná. A cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek.
Ten večer jsem přišla domů a dlouho seděla v kuchyni nad vychladlým čajem. Partner se mě ptal, co se dělo, ale já nevěděla, jak to vysvětlit. Nebylo to sexuální obtěžování, nebylo to vyhrožování, nebylo to nic, na co bych si mohla stěžovat na HR. Byl to jen systém, který funguje na kamarádíčkování a osobních službách. A já jsem do něj nezapadala. Začala jsem si v hlavě procházet všechny situace z posledních let. Jak jsem vždycky odmítla jít na pivo po práci, protože jsem spěchala za rodinou. Jak jsem nechodila na firemní večírky, protože mě unavovaly ty nucené konverzace. Jak jsem si myslela, že to nevadí, když práci odvádím dobře.
Druhý den jsem přišla do kanceláře a dívala se na všechno jinýma očima. Všímala jsem si, kdo s kým chodí na oběd, kdo se s kým zastavuje u kávovaru, kdo komu dělá drobné laskavosti. Najednou jsem viděla celou síť vztahů, která mi předtím unikala. Petr z vedlejšího oddělení, který vždycky šéfovi přihrává tipy na investice. Markéta, která mu zařizuje rezervace v restauracích. Honza, který s ním chodí hrát tenis. Všichni měli něco navíc, něco, co nemělo nic společného s prací.
Týdny po tom rozhovoru jsem hodně přemýšlela, co dál. Část mě chtěla hrát podle jejich pravidel. Říkala jsem si, že možná přeháním, že networking je normální věc, že takhle to funguje všude. Možná jsem jen příliš hrdá. Možná jsem si měla dávno všimnout, jak to chodí, a přizpůsobit se. Jenže pokaždé, když jsem si představila, jak šéfovi nosím kafe nebo řeším jeho osobní záležitosti, cítila jsem odpor. Nechtěla jsem si kariéru budovat na tom, že budu někomu po vůli.
Začala jsem si potichu hledat jinou práci. Nikam jsem nespěchala, chtěla jsem najít místo, kde se lidi hodnotí podle toho, co dělají, ne podle toho, jak moc se zavděčují. Trvalo to skoro půl roku, ale nakonec se to povedlo. Nová firma, menší tým, jiná atmosféra. První týdny jsem čekala, kdy to začne. Kdy mi někdo naznačí, že bych měla být vstřícnější. Ale nic takového nepřišlo.
Na starou firmu občas vzpomínám. Ne se vztekem, spíš s takovým zvláštním pocitem. Naučila mě, že ne všude platí stejná pravidla a že je důležité najít místo, kde ta pravidla dávají smysl. Kolegyni Petru jsem nedávno potkala na LinkedIn. Povýšili ji zase, teď je teamleader. Možná je šťastná, možná jí ten systém vyhovuje. Já vím jen to, že bych na jejím místě být nechtěla.
Někdy si říkám, jestli jsem neměla bojovat, jestli jsem neměla jít na HR nebo to nějak řešit. Ale tenkrát jsem neměla sílu ani chuť měnit celou firemní kulturu. Chtěla jsem prostě pracovat a být za to férově ohodnocená. Zjistila jsem, že to není všude samozřejmost. A taky jsem pochopila, že odejít není prohra. Někdy je to to nejmoudřejší, co člověk může udělat.
