Článek
Šla jsem s kolegyní na kávu. Jedna poznámka o mém muži mi úplně změnila pohled na celý večer
Seděly jsme v kavárně a já si myslela, že jde jen o příjemné povídání po práci. Pak ale řekla jednu větu o mém manželství a já celou cestu domů přemýšlela, co tím vlastně myslela.
Byl pátek odpoledne a já se poprvé po dlouhé době těšila na něco jen pro sebe. Kolegyně Petra mě už týden přemlouvala, ať zajdeme někam na kafe, že se potřebuje vykecat a já taky. Doma jsem narychlo řekla manželovi, že se vrátím kolem osmé, a vyběhla z bytu s pocitem, že si konečně dám pauzu od večeří, prádla a nekonečného kolotoče. Cestou do kavárny jsem si říkala, jak moc mi tahle chvíle chyběla. Prostě si sednout, dát si něco dobrého a mluvit s někým, kdo není z rodiny.
Petra už seděla u stolku vzadu a mávala na mě. Objednaly jsme si a začaly tím obvyklým. Práce, co kdo řekl, kdo koho štve, jak je toho všeho moc. Pak jsme přešly na děti, na to, jak je těžké zvládnout všechno najednou a jak někdy člověk neví, jestli to dělá dobře. Bylo mi s ní fajn, uvolněně, jako bychom se znaly mnohem líp, než jen z kanceláře. Říkala jsem si, že takhle by to mělo být častěji, že se musím víc vytrhávat z toho svého stereotypu.
Někdy kolem třetího kapučína jsme se dostaly k partnerům. Petra mi vyprávěla o svém muži, o tom, jak spolu skoro nemluví a jak jí to vadí. Přikyvovala jsem a občas něco dodala, snažila jsem se být ta, co poslouchá. Pak se na mě podívala a řekla něco, co mě úplně zastavilo. „Ty to máš dobře, tvůj Honza aspoň pomáhá. To já bych si mohla nechat zdát.“ Usmála jsem se a automaticky odpověděla, že jo, že pomáhá, že jsem ráda. Ale uvnitř se mi něco pohnulo.
Sedím tam s kávou v ruce a najednou nevím, co říct. Protože pravda je taková, že já si vlastně nikdy nemyslela, že to mám dobře. Vždycky jsem měla pocit, že toho na mě zůstává víc, než by mělo. Že Honza sice pomáhá, ale že to není tak, jak by to mělo být. Že pořád něco řeším sama. A teď mi někdo cizí říká, že jí to připadá jako ideál. Nevím, jestli mám radost, nebo jestli mě to štve.
Petra pokračuje v povídání, ale já ji už napůl nevnímám. V hlavě mi běží takový rychlý film. Vzpomínám si, jak Honza minulý týden vzal děti na hřiště, když jsem potřebovala dodělat práci. Jak mi včera udělal čaj, když jsem přišla unavená. Jak se vždycky zeptá, jestli něco nepotřebuju, i když odpovím, že ne. Jsou to drobnosti, které jsem nikdy moc nebrala jako něco výjimečného. Přišlo mi to jako samozřejmost. Nebo spíš jako minimum, které by měl každý partner dělat. Jenže Petra mi právě řekla, že u ní doma se nic takového neděje. Že by byla ráda, kdyby jí její muž aspoň občas nabídl, že vynese koš.
Domů jdu pěšky, i když jsem mohla jet tramvají. Potřebuju si to nějak srovnat v hlavě. Pořád dokola se vracím k té její větě. Je divné, že jedna taková poznámka může člověkem tak zamávat. Začínám si uvědomovat, že jsem možná celou dobu hleděla jen na to, co mi chybí, a úplně jsem přehlížela to, co mám. Říkám si, jestli nejsem tak trochu nevděčná. A jestli Honza tuší, jak moc ho ve svých myšlenkách podceňuju.
Přijdu domů a Honza sedí s dětmi v obýváku, koukají na nějakou pohádku. Podívá se na mě a zeptá se, jestli bylo hezky. Řeknu, že jo. Sednu si vedle něj a najednou mám divnou potřebu ho chytit za ruku. On se trochu překvapeně usměje, ale nic neříká. Děti jsou zabředlé do televize a já tam jen tak sedím a dívám se na něj ze strany. Kdy naposledy jsem si vlastně všimla, že je tady se mnou?
Večer ležíme v posteli a já mu to nakonec říkám. Že mi Petra řekla, že jí přijde, že to mám dobře. Že mě to překvapilo. Že jsem si uvědomila, že ho možná ne vždycky dostatečně oceňuju. On se směje a říká, že to je v pohodě, že on taky ne vždycky všechno vidí. Ale pak dodá, že ho to těší. Že někdy má pocit, že cokoliv udělá, stejně to není dost. V tu chvíli mi dojde, jak moc jsme se oba zasekli v tom, co nám chybí, místo toho, co spolu máme.
Neusnula jsem ještě hodně dlouho. Přemýšlela jsem, kolikrát jsem si stěžovala na věci, které jiní nemají vůbec. Jak jsem hledala chyby místo toho, abych viděla snahu. Neříkám, že je všechno růžové a že nemám právo chtít víc. Ale ta jedna věta od kolegyně mi ukázala, že jsem možná celou dobu koukala špatným směrem. Že štěstí není o tom, mít perfektního partnera, ale všímat si toho, co ten svůj dělá. A já jsem si toho dlouho nevšímala.
Druhý den ráno vstávám a Honza už je v kuchyni, dělá dětem snídani. Dřív bych si řekla, že to je přece normální, že to má dělat, když já vstávám s dětmi každý všední den. Dneska se zastavím ve dveřích a chvíli se na něj dívám. Pak mu řeknu díky. On se otočí, trochu zmateně, a řekne, že není za co. Já ale vím, že je. A že mi jedna káva s kolegyní právě změnila víc, než bych čekala.
