Článek
Venčila jsem jí psa celé měsíce. Nejen když odjela, ale i ve dnech, kdy prostě neměla čas nebo náladu. Brala jsem to jako laskavost, nic víc. Bydlíme ve stejném domě, potkáváme se na chodbě, pár slov, úsměv, někdy krátká káva. Když mě poprosila, jestli bych jí občas nevzala pejska ven, řekla jsem si proč ne. Stejně chodím se svým, jeden vodítko navíc mě nezabije.
Začalo to nenápadně. Nejdřív šlo jen o víkend, pak se to začalo protahovat. Týden v práci, další s dětmi, dovolená, nemoc. Z malého občas se stalo skoro pravidelně. Nebyla jsem z toho nadšená, ale nějak jsem nechtěla dělat vlny. Když člověk jednou pomůže, najednou se to od něj začne čekat. A já nejsem ten typ, co umí říct ne, zvlášť když jde o něco tak „malého“.
Ten den jsem ale fakt nemohla. Měla jsem vlastní program, navíc mi nebylo úplně dobře. Poslala jsem jí zprávu s tím, že dnes to opravdu nepůjde. Čekala jsem, že to pochopí, přece jsem jí nejednou vytrhla trn z paty. Jenže místo toho mi večer přišla odpověď, která mě posadila.
Prý jsem ji nechala ve štychu. Že se na mě spoléhala, že to odemě nečekala. Stála jsem v kuchyni s mobilem v ruce a nevěřila vlastním očím. Četla jsem ta slova znovu a znovu a nemohla pochopit, co se právě stalo. Jak se z obyčejné pomoci stala povinnost. Jak se z vděčnosti stalo rozhořčení.
Měla jsem chuť jí odepsat. Vysvětlit, připomenout, jakkoliv se bránit. Ale nakonec jsem neudělala nic. Vypnula jsem telefon, dala si čaj a snažila se na to nemyslet. Až ráno mi došlo, že mě to vlastně trápí mnohem víc, než by mělo. Ne proto, že bych ji zklamala. Ale protože ona zklamala mě.
Od té doby ji potkávám jinak. Už se neusmívám, už se nezastavuju. Ne proto, že bych byla uražená. Ale protože jsem pochopila, že moje ochota byla braná jako samozřejmost. A to je něco, co už nedovolím. Pomáhat chci dál. Ale jen tam, kde je to vzájemné. Ne tam, kde je to jednostranné očekávání.
