Článek
Bylo krátce před Vánoci a chodba našeho domu voněla skořicí a vanilkou. Otevřela jsem dveře a ona tam stála, sousedka z druhého patra, kterou znám spíš od vidění než z rozhovorů. V ruce držela talíř pečlivě přikrytý ubrouskem a tvářila se, jako by šla na krátkou návštěvu k někomu blízkému. Nabídla mi cukroví, prý ať ochutnám, že letos pekla víc než obvykle. Poděkovala jsem a pustila ji dál, protože odmítnout by působilo nezdvořile.
Seděly jsme u stolu, povídaly si o běžných věcech. O počasí, o dětech, o tom, jak rychle ten rok utekl. Nic hlubokého, nic osobního. Všechno bylo uhlazené a bezpečné. Přesto jsem měla pocit, že se mezi námi odehrává něco jiného, než co zaznívalo nahlas. Jakoby ten talíř nebyl jen o cukroví, ale o něčem, co si chtěla ověřit.
Když jsem si vzala první kousek, zarazila jsem se. Ne chutí, ta byla v pořádku, ale tím, jak byl položený. Každý druh zvlášť, žádné míchání, žádný chaos. Linecké oddělené, rohlíčky srovnané, pracny přesně vedle sebe. Všechno působilo až nepřirozeně dokonalé. V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen pečlivost, ale potřeba kontroly.
Začala jsem si všímat dalších drobností. Jak se rozhlíží po bytě, jak hodnotí očima, i když nic neříká. Jak se ptá, jestli mám doma uklizeno, jestli stíhám všechno před svátky. Její otázky byly nenápadné, ale směřovaly pořád stejným směrem. Jako by si skládala obrázek, kam patřím a jestli do něj zapadám správně.
Najednou mi bylo jasné, proč mezi námi nikdy nevzniklo opravdové přátelství. Nešlo o nedostatek času ani příležitostí. Šlo o to, že jsme každá jinde. Ona potřebovala mít věci pod kontrolou, zařazené a správně pojmenované. Já jsem byla spíš typ, který nechává věcem volnější průběh. A to se někdy pozná rychleji než při dlouhém rozhovoru.
Talíř cukroví se stal tichým svědkem toho rozdílu. Nebylo třeba se ptát, nebylo třeba cokoliv vysvětlovat. Ten detail mluvil za všechno. Uvědomila jsem si, že některé vztahy zůstanou vždy jen zdvořilé a povrchové. Ne proto, že by v nich byla zlá vůle, ale proto, že se míjejí v hodnotách.
Když odcházela, poděkovala jsem a popřála jí hezké svátky. Usmála se a odešla stejně klidně, jako přišla. Zůstala po ní vůně cukroví a pocit zvláštní úlevy. Už jsem neměla potřebu přemýšlet, jestli bych se měla víc snažit o bližší kontakt. Ten jeden detail mi odpověděl za nás obě. Talíř jsem později uklidila do lednice a večer si dala ještě jeden kousek. Tentokrát už bez přemýšlení. Některé věci totiž stačí jen vidět. A pak je dobré je nechat být.
