Článek
Zpočátku jsem si myslela, že to byl jen nevinný komentář. Takový ten, který člověk vypustí, aniž by mu přikládal větší váhu. Sousedka, která bydlí o patro níž, se mi při setkání na chodbě zmínila, že slyšela, jak vyhazujeme hodně jídla. Že prý dnes lidé neví, co je to hlad, a že v její době se jedlo všechno do posledního drobku. Usmála jsem se, kývla a šla dál. Nechtěla jsem se hádat. Však je to jen názor.
Jenže tím to neskončilo. O pár dní později jsem šla vynést koš a ona stála u výtahu. Když jsem ho hodila do popelnice, šla se podívat, co v něm máme. Nejdřív jsem si myslela, že si to namlouvám. Ale další den jsem ji zahlédla z okna, jak stojí u kontejnerů a prohrabuje pytel, který jsem tam vyhodila. V tu chvíli mi došlo, že nejde o jednorázovou věc. Že je zkrátka rozhodnutá sledovat, co děláme.
Přišla si na návštěvu. Prý jen na kávu, ale hned u dveří mi začala říkat, že bychom měli plánovat nákupy, abychom toho tolik nevyhazovali. Že viděla zbytky pečiva, zkažené ovoce, kousek masa. Že lidé jako my by se měli stydět. A že jestli chceme vyhazovat jídlo, ať to děláme někde, kde to nebude tak do očí bijící.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo se urazit. Snažila jsem se jí vysvětlit, že některé věci už nebyly k jídlu, že ovoce shnilo dřív, než jsme ho stihli sníst, a že maso nebylo zkažené, ale zbytky od večeře, které už nikdo nechtěl. Neposlouchala mě. Její hlas byl čím dál ostřejší a její výčitky mi připadaly jako z jiné doby. Mluvila o tom, jak se za války jedlo všechno, jak by si naše děti zasloužily vědět, co je to nedostatek, a jak by měla přijít nějaká pořádná krize, aby si lidé uvědomili, co mají.
V tu chvíli jsem pochopila, že tahle debata nikam nevede. Už nešlo o jídlo. Šlo o pocit, že má právo zasahovat do našeho života, protože si myslí, že ví lépe, co je správné. Stoupla jsem si, podívala se na ni a řekla jí klidně, ale pevně, že ji prosím, aby odešla. Že si vážím jejího názoru, ale že hranice byly překročeny. Už nešlo o radu. Šlo o narušení soukromí.
Odešla beze slova. Od té doby se potkáváme jen letmo. Už nekomentuje, co neseme v tašce, a u popelnic ji taky nevídám. Ale pokaždé, když jdu s košem, cítím v zádech její pohled. A pokaždé si připomenu, že někdy je nutné postavit se i zdánlivě neškodné zvědavosti, pokud začne překračovat hranice, které by měly zůstat nedotčené.
