Článek
Stála jsem u pultu v malé kavárně, kam si občas zajdu mezi prací, jen abych na chvíli změnila prostředí. Bylo dopoledne, takový ten čas, kdy už dopolední shon trochu poleví, ale klid ještě není úplný. Opírám se loktem o dřevo, v hlavě si projíždím seznam věcí, které mě ten den čekají, a napůl poslouchám cinkání hrnků a tlumený ruch kolem. Mám ráda tyhle obyčejné momenty, kdy se vlastně nic neděje, a přesto mi hlava pořád jede na plné obrátky.
Vedle mě se postaví mladá maminka s kočárkem. Miminko v něm nespokojeně zavrtí hlavou a ona se ho snaží pohoupat, zatímco druhou rukou loví peněženku. Je vidět, že je trochu ve stresu. Omlouvá se obsluze, že jí to trvá, a mezi tím polohlasem pronese poznámku, že dneska je to nějaké náročné a že malý snad cítí každý její nerv. Není to nic, co bychom neslyšely stokrát. Přesto mě ta věta na chvíli zarazí.
Najednou mám pocit, že se mi v hlavě něco otevřelo.
Sleduju ji, jak se snaží všechno zvládnout najednou. Dítě, objednávku, lidi kolem sebe. Jak má ramena lehce stažená a pohyby trochu uspěchané, jako by se bála, že dělá něco špatně, i když vlastně jen stojí u pultu a objednává kávu. A v tu chvíli si uvědomím, jak snadno máme tendenci hodnotit. Sebe i ostatní. Jak rychle dokážeme zapomenout, jaké to bylo, když jsme samy byly na jejím místě.
Pamatuju si přesně ten pocit. Kdy jsem měla pocit, že každý pohled v obchodě nebo kavárně znamená tiché hodnocení. Jestli jsem dostatečně trpělivá. Jestli moje dítě není moc hlučné. Jestli to zvládám. A jak moc jsem tehdy potřebovala slyšet, že je to v pořádku. Ne radu, ne poučení. Jen tiché potvrzení, že to, co dělám, stačí.
Mladá maminka mezitím zaplatí, vezme kelímek s kávou a snaží se uklidnit dítě, které se teď ozývá o něco hlasitěji. Omluvně se usměje na lidi kolem a já vidím, jak se jí v očích mísí únava s lehkým studem. Nikdo nic neříká, ale ten pocit známe. Ten vnitřní tlak, že bychom měly být klidnější, trpělivější, lepší. A hlavně nenápadné.
Napadne mě, kolikrát jsem sama stála na druhé straně.
Kolikrát jsem si v duchu řekla, že někdo by měl své dítě lépe zvládat, nebo že bych to já udělala jinak. A jak málo si přitom připouštím, že každá jsme někdy unavená, zahlcená a na hraně. Že tyhle situace nejsou o výchově, ale o obyčejné lidské únavě. O dnech, kdy už prostě není z čeho brát.
Když si beru svou kávu, letmo se na tu maminku usměju a řeknu jí, že to zná asi každá máma a že to zvládá dobře. Je to krátká věta, možná trochu banální, ale vidím, jak se jí na chvíli uleví. Jak povolí ramena a ona mi úsměv oplatí. Nic víc není potřeba. Žádné dlouhé rozhovory, žádná moudra.
Odcházím ke stolu a přemýšlím o tom ještě dlouho. O tom, jak málo si navzájem dáváme pochopení. Jak často jsme přísné hlavně samy na sebe, a pak i na ostatní. A jak někdy stačí jedna obyčejná poznámka, aby nám připomněla, že všichni děláme, co můžeme.
Sedím u kávy, koukám z okna a říkám si, že bych si tohle chtěla připomínat častěji. Nejen u cizích lidí, ale i doma. Ve chvílích, kdy mám pocit, že něco nezvládám tak, jak bych měla. Protože možná nejsme unavené proto, že bychom byly slabé. Ale proto, že se snažíme až moc.
