Článek
Sedl si ke stolu a jen tak mimochodem pronesl: „Mámo, končí mi v práci smlouva.“ V tu chvíli mi ztuhla ruka s vařečkou. Myslela jsem, že to říká jen tak, jako že má nějakou pauzu nebo že přechází jinam. Ale jeho výraz mi napověděl, že je to vážnější. Už od střední se snažil být samostatný. Nechtěl, abych mu platila všechno, tak se brzy osamostatnil, nastěhoval do malého bytu a začal pracovat v kanceláři jedné firmy. Nebyla to žádná výhra – přesčasy, minimum volna, plno stresu. Ale pořád měl na nájem, jídlo a mohl si něco odložit. Hlavně byl pyšný, že mě nemusí prosit o peníze.
Když mi teď řekl, že končí, měla jsem pocit, jako by se celá ta jeho snaha sesypala jako domeček z karet. Nechtěla jsem hned malovat čerta na zeď, ale samozřejmě mi blesklo hlavou, co bude dál.
Kolik že platí za ten byt? Zeptala jsem se ho na nájem. Myslela jsem si, že to bude kolem deseti tisíc, možná dvanáct. Ale on bez mrknutí oka řekl: „Dvacet dva tisíc.“ Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Vždyť to je skoro celý plat mnoha lidí! Jen za to, že má jednu místnost a kuchyňský kout.
Nebylo mi do smíchu. Sama žiju skromně, v paneláku, kde mě nájem vyjde na zlomek té částky. Nedokázala jsem pochopit, jak může takovou sumu dlouhodobě platit – a hlavně, jak to bude dělat teď, když je bez práce.
Nejsem ten typ mámy, co se do všeho plete, ale tohle už bylo moc. Zavolala jsem své známé, která pronajímá byty, a zkusila jsem zjistit, jestli by někde poblíž nebylo něco dostupnějšího. Jenže dneska? I garsonka je pomalu za patnáct tisíc. A když už něco bylo levnější, vypadalo to, jako by to mělo každou chvíli spadnout.
Syn zatím obcházel pohovory, ale všichni mu říkali totéž: ozveme se. A mezitím běžel čas. Nájem se blížil, peníze mizely, a naděje na rychlou změnu se tenčila.
„Mami, já to zvládnu.“ Řekl to klidně, i když v očích měl obavy. Nechtěl, abych se trápila. Cítila jsem z něj tu obrovskou snahu všechno ustát, nepolevit, nevypadat jako někdo, kdo selhal. A právě to mě dojalo nejvíc. Věděla jsem, že tohle není o lenosti nebo nezodpovědnosti. Je to o tom, že dnešní mladí lidé čelí neskutečnému tlaku. Mají být samostatní, ale nemají kde bydlet. Mají pracovat, ale málokdy za důstojných podmínek.
Dvacet dva tisíc za byt. V době, kdy lidé sotva zaplatí jídlo a energie. A přitom to vypadá, že se to bere jako samozřejmost. Něco je špatně. A vůbec to není jen o mém synovi. Je to o celé jedné generaci, která je nucená bojovat s realitou, kterou nevytvořila.
Dnes už má brigádu a něco si vydělá, ale jistota to není. A já se bojím, co přijde příště. Protože pokud ztratí i to málo, co teď má, nebude si mít kam lehnout. A pak budu muset říct to, co jsem nikdy říct nechtěla: „Pojď zpátky domů.“ Ne proto, že by selhal. Ale proto, že ho v tom nenechám.
