Článek
Seděla jsem na gauči s čajem a konečně si chtěla užít volné odpoledne bez práce, bez hovorů, jen tak. Táta mi napsal zprávu: „Je tu krásně. Chalupa drží, podzim už je cítit ve vzduchu.“ A poslal fotku. Slunce přes okno, plecháček s čajem na stole, stará pohovka, na které jsme kdysi s bratrem hráli karty. Idylka.
Ale pak jsem si všimla postavy v rohu. Napřed mi to nedošlo. Myslela jsem, že to je nějaký stín, možná tátova přítelkyně, se kterou je roky. Jenže jak jsem si obrázek přiblížila, poznala jsem ji.
Byla to máma. Od rozvodu uplynula spousta let. Máma na chalupu nejezdila. Tvrdila, že už tam stejně nemá co dělat. Věci si odvezla, klíče vrátila a nikdy neprojevila zájem vracet se. Táta tam zůstal, později si našel novou partnerku, a všechno to nějak plynulo dál. Někdy to vypadalo, že si životy obou rodičů běží úplně odděleně – a to bylo vlastně jednodušší.
Jenže teď stála na té fotce. V šedém svetru, s rukama složenýma před sebou, dívala se z okna, jako by hledala odvahu něco říct. A mně se sevřel žaludek. V první chvíli jsem si říkala, že to musí být omyl. Možná něčí návštěva, někdo podobný. Ale v srdci jsem věděla, že je to ona. Ten postoj, vlasy, i ten odstup. Byla tam, ale nepatřila tam. A možná právě proto mě to tolik zasáhlo.
Proč je najednou u táty? Co se mezi nimi změnilo? A proč mi o tom nikdo neřekl? Táta se nikdy nezmínil, že by se znovu vídali. Ani máma ne. Pokaždé, když jsem se ptala, jen mávla rukou.
Možná to bylo poprvé. A možná ne. Zvažovala jsem, jestli se tátovi ozvat. Napsat něco jako: „Kdo je to na té fotce?“ Ale nevěděla jsem, co čekám, že mi odpoví. Že náhodou jela kolem a stavila se na kafe? Nebo že už se nějaký čas potkávají a nikomu o tom neřekli?
Neudělala jsem nic. Jen jsem tu fotku zírala do zblbnutí, jako bych v ní hledala víc, než tam bylo. Najednou mi to celé přišlo hrozně smutné. Ne proto, že tam byla – ale proto, že jsem nevěděla proč.
Měli jsme za sebou spoustu bolestivých let. Tiché svátky, rozdělené víkendy, hádky o to, kdo má pravdu. A najednou se zdálo, že možná něco z toho povolilo. Ale beze mě.Dny plynuly a já se nakonec rozhodla mámě zavolat. Ne kvůli fotce, ale protože jsem cítila, že potřebuji slyšet její hlas. Byl klidný. Řekla, že je všechno v pořádku. Že byla na chalupě, jen tak – podívat se. Prý to napadlo tátu, že by ji mohl pozvat. A ona prý dlouho váhala, ale nakonec jela.
Neřekla, že se k sobě vrátili. Ani že by to něco měnilo. Prý jen seděli a povídali si. O starých časech, o dětech, o tom, jak to tehdy celé šlo do háje. A že je to pryč. Nezapomněli, ale už se nezlobí.
A mně došlo, že ten obraz, který jsem nosila celá léta v hlavě – obraz dvou zraněných lidí, kteří se už nikdy nemůžou ani vidět – možná není jediný možný. Nechci si vymýšlet pohádky. Nevím, co mezi nimi bude dál. Ale vím, že ta jedna fotka mi ukázala něco, co jsem dlouho nechtěla vidět. Že i ti, kteří si ublížili, si jednou mohou sednout do stejného pokoje a dívat se společně z okna. Že ticho nemusí vždycky znamenat konec.
