Článek
Když jsme s manželem začali plánovat stavbu vlastního domu, byli jsme plní nadšení a trochu naivní. Věděli jsme, že to bude náročné, že budeme muset hodně šetřit a že nás čeká spousta rozhodování. Ale taky jsme věřili, že v tom nebudeme sami. Tchán nám hned na začátku řekl, že se na něj můžeme spolehnout. Že má kontakty, že rozumí řemeslům a že nám pomůže, kde bude potřeba. Pamatuju si, jak tehdy seděl u nás v kuchyni, pil kafe a říkal, že rodina musí držet při sobě. Manžel se na něj podíval s takovým tím klukovským výrazem a já jsem si v tu chvíli říkala, jak moc má štěstí na tátu.
První měsíce to vypadalo slibně. Tchán občas přijel na pozemek, prošel se, poradil, kde by měla být garáž a kde zase ne. Měl názor na všechno a my jsme mu naslouchali, protože jsme přece jen neměli tolik zkušeností. Jenže pak se začaly dít věci, které jsem si neuměla vysvětlit. Když přišel čas na reálnou pomoc, na to vzít do ruky nářadí nebo zavolat těm svým známým řemeslníkům, tchán najednou neměl čas. Vždycky měl nějakou výmluvu. Bolí ho záda. Musí něco zařídit. Slíbil někomu jinému. Říkala jsem si, že to asi jen přeháním, že člověk v jeho věku nemůže makať od rána do večera.
Zlom přišel, když jsme potřebovali pomoct s betonováním základů. Byla to velká akce, najali jsme lidi, objednali materiál a tchán slíbil, že přijede a bude koordinovat práce, protože prý tomu rozumí líp než kdokoliv z nás. Den předtím zavolal, že nepřijede, protože si domluvil rybaření s kamarádem. Manžel to vzal mlčky, ale viděla jsem mu na očích, jak moc ho to zasáhlo. Neřekl nic, jen zavěsil a šel ven. Já jsem zůstala stát v předsíni a nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná nebo smutná.
Od té chvíle se něco změnilo. Manžel přestal otci volat tak často, přestal se ho ptát na rady. Já jsem si začala všímat, že tchán mluví o naší stavbě hlavně před ostatními, jak nám pomáhá a jak je to náročné. Před rodinou hrál starostlivého tátu, který se obětuje pro děti. Jenže realita byla jiná. Na stavbě jsme většinu času stáli sami, večer po práci, o víkendech, kdy ostatní odpočívali. Někdy jsem tam stála s míchačkou a říkala si, kde se stala chyba. Jestli jsme měli jiná očekávání, nebo jestli jsme prostě věřili něčemu, co nikdy nebylo reálné.
Jednou jsme byli na rodinné oslavě a tchán začal vyprávět, jak nám zařídil levnější cihly a jak bez něj by ta stavba vůbec nestála. Seděla jsem tam, dívala se do talíře a cítila, jak mi stoupá krev do hlavy. Chtěla jsem vstát a říct, jak to doopravdy bylo. Že ty cihly jsme nakonec sehnali sami, že jeho kontakt vůbec nezavolal a že jsme na to přišli až ve chvíli, kdy jsme zoufale potřebovali materiál. Ale neřekla jsem nic, protože jsem nechtěla dělat scény. Manžel mi pod stolem stiskl ruku a já věděla, že cítí to samé.
Stavba nás stála víc než peníze. Stála nás iluze o tom, jak funguje naše rodina. Manžel s otcem dnes mluví jen o tom nejnutnějším. Žádné dlouhé hovory, žádné společné plány. Když se potkáme na rodinných akcích, je tam taková zvláštní zdvořilost, která bolí víc než otevřený konflikt. Já sama jsem se naučila, že sliby od rodiny můžou ranit víc než sliby od cizích. Protože od cizích člověk nic nečeká. Ale když ti vlastní táta řekne, že při tobě bude stát, a pak tam prostě není, tak to něco udělá s tím, jak vidíš svět.
Dům nakonec stojí. Je krásný, přesně takový, jaký jsme si ho představovali. Chodím po něm a někdy si říkám, že každá ta zeď v sobě má kus našeho zklamání, ale taky kus naší síly. Zvládli jsme to sami. Bez pomoci, na kterou jsme spoléhali. A možná je v tom i něco cenného. Vím teď, že s manželem dokážeme projít i těžkými věcmi, že se na sebe můžeme spolehnout. Jen mě občas zamrzí, že jsme museli zjistit, na koho se spolehnout nemůžeme. „Rodina drží při sobě,“ řekl tehdy tchán u nás v kuchyni. Dneska vím, že to byla jen věta. Hezká věta, která nic neznamenala.
