Článek
Bylo to na oslavě tchánových narozenin, v jejich obýváku, kde to voní po koláči a kde vždycky sedíme dokola na těch samých místech. Já vedle manžela, naproti tchyně, v rohu švagr s přítelkyní. Normální rodinná sešlost, nic zvláštního. Dcera si hrála s bratranci v dětském pokoji a já jsem si v duchu říkala, že tentokrát to zvládneme bez nějakého trapného momentu. Manžel mi ještě ráno říkal, ať se nenechám vytočit, kdyby tchyně zase začala s nějakými narážkami. Přikývla jsem a myslela si, že už mě nic nepřekvapí.
Seděli jsme u kávy a povídali o ničem. O počasí, o tom, že děti rychle rostou, o nějaké slevové akci v supermarketu. Tchyně rozlévala kávu a já jsem jí automaticky pomáhala podávat talířky s koláčem. Snažím se vždycky být užitečná, abych tam jen tak neseděla. Mám pocit, že když pomáhám, tak mě nemůžou tolik hodnotit. Možná je to hloupé, ale funguje mi to jako taková obranná strategie. Švagr začal vyprávět o jejich plánech na dovolenou a já jsem se v duchu uvolnila. Tohle je bezpečné téma, tady se nic nestane.
Pak se tchyně zeptala, jak se daří nám. Jestli máme taky nějaké plány na léto. Manžel odpověděl něco obecného, že uvidíme, že ještě nemáme nic rozhodnutého. A v tu chvíli tchyně trochu pozvedla obočí a řekla: „No, vy vlastně nikdy nemáte nic rozhodnutého, že?“ Řekla to takovým tím tónem, jako by to byla nevinná poznámka, ale já jsem okamžitě věděla, že to nevinné není. Manžel se trochu napnul na židli, ale nic neřekl. Já taky ne. Naučila jsem se, že některé věty je lepší nechat vyšumět.
Jenže tchyně pokračovala. Začala mluvit o tom, jak je důležité mít v životě jasný plán, jak ona s tchánem vždycky věděli, co chtějí, a jak to dnešní mladí berou moc na lehkou váhu. Dívala se přitom na mě. Ne na manžela, na mě. Cítila jsem, jak mi trochu hořkne v krku, ale pořád jsem se držela. Přikyvovala jsem a doufala, že to brzo skončí. A pak řekla větu, která visela ve vzduchu jako něco, co tam nemělo být. „Kdyby sis vzal tu Markétu, už by jste měli dům a druhé dítě.“
Všichni se odmlčeli. Švagr si odkašlal a podíval se do svého talířku. Manžel ztuhl. Tchán začal něco říkat o tom, že by se mohlo přidat ještě trochu koláče, ale nikdo ho neposlouchal. Já jsem tam seděla a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy, i když jsem je tam absolutně nechtěla mít. Věděla jsem, kdo je Markéta. Manželova bývalá přítelkyně, se kterou byl pět let před tím, než potkal mě. Nikdy jsme o ní moc nemluvili, věděla jsem jen základní věci. Že se rozešli, protože chtěla něco jiného než on. Aspoň tak mi to vyprávěl.
Nevím, co přesně jsem v tu chvíli cítila. Vztek určitě. Ale taky takový zvláštní smutek, jako když vám někdo potvrdí něco, co jste si v duchu vždycky mysleli, ale báli jste se to vyslovit. Že pro jeho mámu nikdy nebudu dost dobrá. Že mě možná toleruje, ale nikdy jsem nebyla ta, kterou by si pro svého syna vybrala. Chtěla jsem vstát a odejít, ale nohy mi nějak nespolupracovaly. Tak jsem tam dál seděla a dívala se na svůj talířek s koláčem.
Manžel konečně něco řekl. Řekl to docela klidně, ale slyšela jsem v jeho hlase něco, co jsem u něj moc neslýchám. „Mami, tohle bylo hodně pod čarou a já bych byl rád, kdybys to vzala zpátky.“ Tchyně se zarazila. Asi nečekala, že se ozve. Většinou věci nechává být, většinou se konfliktům vyhýbá. Tentokrát ne. Tchyně zakoktala něco o tom, že to tak nemyslela, že jen říkala, že kdysi to vypadalo jinak, ale větu nedokončila. Tchán jí položil ruku na rameno a tiše řekl, že by možná měli jít zkontrolovat děti.
Zbytek odpoledne byl takový divný. Všichni se snažili chovat normálně, ale ve vzduchu to viselo. Švagr se mnou prohodil pár slov o ničem a já jsem věděla, že se snaží tu situaci nějak zahladit. Ocenila jsem to. Ale v hlavě mi pořád dokola běžela ta věta o Markétě. O domě a druhém dítěti. O životě, který jsem manželovi údajně nedala.
Cestou domů v autě jsme dlouho mlčeli. Dcera usnula na zadním sedadle a já jsem se dívala z okna a přemýšlela, jestli mám vůbec něco říkat. Nakonec jsem se zeptala, jestli to věděl. Jestli věděl, že si jeho máma myslí, že by měl být s někým jiným. Manžel se dlouze nadechl a řekl, že to neví a že ho to nezajímá. Že si mámu nechce omlouvat, že to, co řekla, bylo hrozné, a že mu je to líto. „Ale ty jsi ta, se kterou chci být. To je to jediné, na čem záleží.“
Chtěla jsem mu věřit. Opravdu jsem chtěla. Ale v hlavě mi to pořád šrotovalo. Přemýšlela jsem, kolikrát ještě v téhle rodině uslyším něco podobného. Jestli se tahle věta stane něčím, co bude viset mezi námi a jeho rodiči. Jestli ji budu mít v hlavě pokaždé, když tam přijedeme na návštěvu.
Večer, když dcera spala a my jsme seděli na gauči, se ke mně manžel přitulil a řekl, že si chce s mámou promluvit. Že jí řekne, že tohle není přijatelné a že pokud chce být součástí našeho života, musí mě respektovat. Neříkala jsem nic, jen jsem se k němu přitiskla. Uvědomila jsem si, že tohle je možná poprvé, co se za mě takhle jasně postavil. Před svou rodinou, nahlas, bez vytáček. A i když ta bolest z téhle oslavy hned nezmizí, něco se ve mně trochu uvolnilo.
Nevím, jak to bude dál. Nevím, jestli tchyně někdy řekne, že jí to je líto, nebo jestli to prostě všichni zamlčíme a budeme se tvářit, že se nic nestalo. Vím ale, že ten den se něco změnilo. Ne mezi mnou a tchyní. Mezi mnou a manželem. Pocítila jsem, že stojíme na stejné straně. A možná je tohle to, na čem vlastně záleží nejvíc.
