Článek
Poprvé mi to řekla asi tři měsíce po svatbě. Seděly jsme u ní v kuchyni, já jsem krájela zeleninu na salát a ona stála u sporáku. Povídala jsem jí o práci, o tom, jak nestíhám, jak mám pocit, že se rozkrájím mezi kancelář, domácnost a nový vztah. A ona se na mě podívala přes rameno a řekla: „Holka, ty si toho bereš moc.“ Nic víc, žádné vysvětlení. Otočila se zpátky k hrnci a já tam zůstala stát s nožem v ruce a s pocitem, že mě právě ohodnotila jako neschopnou.
Od té doby mi tu větu opakovala prakticky při každém setkání. Přijely jsme na víkend a já vyprávěla, jak jsme s manželem zařizovali byt, jak jsem vedle práce dodělávala kurz a ještě se starala o zahrádku u rodičů. „Bereš si toho moc.“ Narodilo se nám první dítě a já jsem se snažila být dokonalá matka, která zvládne kojit, vařit, uklízet a ještě vypadat k světu. „Bereš si toho moc.“ Začala jsem tu větu vnímat jako útok. Jako bych jí neustále dokazovala, že jsem skvělá, a ona mi to pokaždé shodila jednou jedinou větou.
Navíc to říkala takovým tím klidným tónem, bez emocí, jako by konstatovala, že venku prší. Nikdy nekřičela, nikdy se nehádala, a přesně to mě dovádělo k šílenství. Kdyby mi vynadala, mohla bych se bránit. Takhle jsem jen polkla a řekla si, že mi zase nerozumí. Manželovi jsem si na to mockrát stěžovala. On jen pokrčil rameny a řekl, že máma to tak nemyslí, že se prostě bojí, abych se nepřetěžovala. Jenže já v tom slyšela něco jiného. Slyšela jsem: „Nejsi dost dobrá na to, abys to všechno zvládla.“
Roky jsem se snažila jí dokázat opak. Přijela jsem k nim vždycky s napečeným koláčem, upraveným dítětem a úsměvem na tváři. Uvnitř jsem byla vyčerpaná k smrti, ale nedala jsem to znát. Myslela jsem, že když budu ještě víc, ještě lépe, ještě rychleji, tak mi konečně řekne něco jiného. Třeba že jsem šikovná. Že to zvládám. Že je na mě hrdá. Ta věta ale nepřišla nikdy. Místo ní jen to věčné „bereš si toho moc“ a já s tím pocitem, že jsem navěky nedostatečná.
Pak onemocněla. Rakovina, rychlý průběh, pár měsíců od diagnózy. Poslední týdny jsem za ní jezdila skoro denně. Seděla jsem u její postele a povídaly jsme si o věcech, o kterých jsme nikdy předtím nemluvily. O jejím dětství, o tom, jak ona sama vychovala tři děti a pracovala na směny v továrně. Jak jí tehdy nikdo nepomohl a jak se jednou zhroutila přímo u výrobní linky. Odvezli ji sanitkou a doktor jí řekl, že pokud nezpomalí, tak to nepřežije. Vyprávěla mi to s očima upřenýma do stropu, jako by se dívala někam hodně daleko.
„Víš, proč jsem ti to říkala pořád dokola?“ zeptala se mě jednou odpoledne. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, co odpovědět. „Protože jsem v tobě viděla sebe. Tu mladou holku, která si myslí, že musí všechno zvládnout sama, jinak za nic nestojí.“ V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Dívala jsem se na tu drobnou ženskou v nemocniční posteli a najednou mi došlo, že ta věta nikdy nebyla o tom, že něco neumím. Byla to prosba. Možná jediná, kterou uměla vyslovit.
Odešla o tři týdny později. Na pohřbu jsem stála mezi ostatními a v hlavě se mi pořád dokola přehrávala ta naše poslední konverzace. Všechny ty roky jsem bojovala proti něčemu, co vůbec nebyl útok. Bojovala jsem proti ženě, která se mě snažila ochránit před tím, čím si sama prošla. A já jsem to celou tu dobu neslyšela, protože jsem byla příliš zaneprázdněná dokazováním, že mám pravdu.
Dneska mám dvě děti, práci na plný úvazek a pořád ten pocit, že bych měla dělat víc. Jenže teď, když cítím, jak mě to začíná přerůstat, zastavím se a slyším její hlas. „Bereš si toho moc.“ A místo vzteku cítím něco jiného. Vděčnost. Za to, že mi to říkala, i když věděla, že to nechci slyšet. Za to, že mi nenechala tu větu na papíře, ale opakovala mi ji tak dlouho, dokud jsem ji nepochopila. I když to trvalo roky. I když to bylo až potom, co odešla.
Občas si říkám, co by mi asi řekla dneska. Možná by se usmála a pokývala hlavou. Možná by jen mlčela, protože by věděla, že už to konečně chápu. A možná bych jí konečně dokázala říct to, co jsem jí nikdy neřekla nahlas. Děkuju. Za tu větu. Za všechny ty roky. Za to, že jsi mě milovala způsobem, kterému jsem tehdy nerozuměla.
