Článek
Tchyně roky tvrdila, že sotva vychází s důchodem. Až jsme jednou omylem zahlédli její výpis z účtu, spadla nám čelist.
Sedím u kuchyňského stolu a v ruce držím hrnek s vystydlou kávou. Partner právě odešel do práce a já pořád dokola přemýšlím nad tím, co jsme včera večer viděli. Něco, co jsme vidět neměli. Něco, co úplně změnilo můj pohled na tchyni a na celé ty roky, kdy jsme se snažili jí pomoct.
Všechno to začalo asi před pěti lety, krátce po tom, co jsme se s partnerem vzali. Tchyně bydlí sama v malém bytě na druhém konci města a od začátku nám dávala najevo, že to má těžké. Důchod prý sotva stačí na nájem a základní věci. Vždycky když jsme se viděli, tak nějak mezi řečí zmínila, že musí šetřit na jídle, že si nemůže dovolit nové boty, že elektřina zase zdražila. My jsme to brali vážně. Jsou to přece její peníze a její život, neměli jsme důvod nevěřit.
Postupně se z toho stal takový náš zvyk. Každý měsíc jsme jí posílali nějaké peníze navíc. Nejdřív to bylo pár stovek, pak tisícovka, někdy i víc, když řekla, že potřebuje zaplatit něco většího. K Vánocům a narozeninám vždycky obálka s penězi, protože „co jiného by si za ně koupila, když nemá ani na základní věci.“ Partner to bral jako samozřejmost, je to přece jeho máma. A já jsem nechtěla být ta, co se staví proti. Říkala jsem si, že pomáhat rodině je normální, i když nám to taky nebylo úplně jedno.
Jenže postupem času mi začaly některé věci vrtat hlavou. Občas jsem si všimla, že má tchyně nové oblečení. Nic extra, ale prostě nové. Jednou zmínila, že byla s kamarádkou na obědě v restauraci. Jindy vyprávěla o výletě, kam jela s nějakou skupinou důchodců. Vždycky to nějak vysvětlila. Kamarádka ji pozvala. Výlet byl zlevněný. Oblečení měla prý už dlouho, jen ho nenosila. Pokaždé to znělo logicky, ale někde uvnitř se mi začal ozývat divný pocit.
S partnerem jsem to párkrát opatrně nakousla. Že mi některé věci nesedí. Že možná jeho máma není na tom tak špatně, jak říká. On to vždycky smetl ze stolu. Že ji znám krátce, že vždycky žila skromně, že prostě neumím posoudit její situaci. Nechtěla jsem se hádat, tak jsem to nechávala být, ale ten pocit ve mně zůstával.
A pak přišel ten včerejšek. Byli jsme u tchyně na návštěvě, pomáhali jsme jí s nějakými papíry. Potřebovala vyřídit něco na úřadě a nevyznala se v tom. Partner seděl s ní u stolu a já jsem hledala v šuplíku nějaký starší dokument, který potřebovala. A mezi papíry ležel bankovní výpis. Nechtěla jsem ho číst, opravdu ne. Ale oči mi sjely na to číslo dole. Na zůstatek. A já tam zůstala stát a nemohla se pohnout.
Na účtu měla skoro sedm set tisíc korun.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Možná pár vteřin, možná déle. Strčila jsem ten papír zpátky mezi ostatní a tvářila se, že nic. Celý zbytek návštěvy jsem byla jak ve snách. Usmívala jsem se, přikyvovala, ale v hlavě mi běželo pořád dokola to číslo. Sedm set tisíc. A my jí roky posíláme peníze, protože nemá na jídlo.
Cestou domů jsem to partnerovi řekla. Viděla jsem, jak se mu změnil výraz. Nejdřív nevěřil, pak se naštval, pak ztichl. Zbytek cesty jsme mlčeli. Doma jsme se k tomu vrátili a já jsem mu popsala přesně, co jsem viděla. On seděl na gauči a jen zíral před sebe. „To nedává smysl,“ říkal pořád dokola. „Proč by to dělala?“
Jenže ono to smysl dávalo. Jen ne ten, který bychom chtěli. Začali jsme si zpětně skládat střípky a najednou do sebe všechno zapadalo. Ty nové věci, ty výlety, ty obědy. To, jak vždycky přesně věděla, kdy zavolat a zmínit, že zase něco potřebuje. Jak to načasovala tak, abychom měli pocit, že bychom měli pomoct.
Nejhorší na tom pro mě není ani tak to, že má peníze. Má právo si šetřit, má právo mít úspory. Nejhorší je ten pocit, že nám celé roky lhala. Že využívala naši ochotu pomoct. Že se tvářila jako chudák, zatímco na účtu jí přibývaly peníze. Možná i ty naše. A my jsme mezitím odkládali vlastní plány, protože jsme si říkali, že teď nemůžeme, že musíme nejdřív pomoct mámě.
Partner s ní zatím nemluvil. Neví, jak to uchopit. Bojí se, že když to otevře, tak se jejich vztah úplně rozbije. Já to chápu. Je to jeho máma. Ale zároveň cítím vztek, který se mi těžko popisuje. Ten vztek není kvůli penězům, i když ty taky bolí. Je kvůli důvěře, která je pryč.
Přemýšlím, jestli jsme byli naivní. Jestli jsme měli dřív něco říct, dřív se zeptat, dřív pochybovat. Možná ano. Ale taky si říkám, že člověk přece chce věřit vlastní rodině. Nechce být ten, kdo kontroluje a podezřívá. Chtěli jsme být hodní a ona toho využila. A to je asi to, co mě štve nejvíc.
Teď sedím v kuchyni, piju studenou kávu a čekám, až se partner vrátí z práce. Budeme se muset rozhodnout, co dál. Jestli to s ní otevřeme, jestli přestaneme posílat peníze, jestli se budeme tvářit, že nic nevíme. Žádná z těch možností není dobrá. Ale já vím, že už se nemůžu tvářit, že je všechno v pořádku. Protože není. A možná nikdy nebylo.
