Článek
Stojím u dveří a zvoní. Tři děti v kostýmech, koruna z alobalu, hvězda na tyči a kasička s logem Charity. Dcera se na ně dívá trochu nejistě, nevím, jestli úplně chápe, co se děje. Hledám v kapse drobné, hodím tam dvacku a usmívám se. Děti mi popřejí štěstí, zdraví a požehnání do nového roku. Zavřu dveře a jdu dál vařit oběd. Celá ta chvíle trvá možná minutu. A přiznám se, že jsem u toho moc nepřemýšlela. Prostě jsem hodila peníze, protože se to tak dělá, protože je leden a protože ty děti stály u dveří.
Až večer, když dcera usne a já si sednu s čajem k počítači, narazím na článek o tom, kam ty peníze z Tříkrálové sbírky vlastně jdou. Čtu příběhy lidí, kterým Charita pomohla. Matka samoživitelka, která si nemohla dovolit zaplatit nájem a skončila by s dětmi na ulici. Starší pán po mozkové příhodě, který potřeboval speciální postel, aby mohl zůstat doma a nemusel do ústavu. Rodina, které vyhořel byt a neměla doslova nic, ani hrnec na vaření. Čtu to a cítím, jak se mi sevře žaludek. Uvědomím si, že ta dvacka, kterou jsem hodila do kasičky, je pro mě úplná maličkost. Ani jsem se nad ní nepozastavila. Ale pro někoho může být součástí něčeho, co mu změní život.
Druhý den ráno vezu dceru do školky a v autě poslouchám rádio. Moderátor mluví o tom, že letos sbírka zatím nevybrala tolik jako loni. Že někteří lidé koledníkům ani neotevřou. Že prý mají pocit, že je to zbytečné, že ty peníze stejně nikam nedojdou, že si je někdo rozkrade. Zní to jako výmluva, ale chápu, odkud to pramení. Žijeme v době, kdy člověk nevěří skoro ničemu. Kdy má pocit, že ho všichni chtějí o něco obrat. A tak radši neotevře dveře ani třem dětem v kostýmech. Jenže ta nedůvěra mě mrzí. Protože vím, že Tříkrálová sbírka funguje už přes dvacet let a že ty peníze opravdu pomáhají. Konkrétním lidem v konkrétních situacích.
Ve školce potkám kamarádku a ona mi řekne, že její syn letos koleduje. Že vstával v šest ráno, oblékl se za krále a šel po vesnici dům od domu. Většina lidí prý otevřela a něco dala. Ale jeden pán jim řekl, že je to podvod a že ať vypadnou. „Děti byly úplně zaskočené,“ říká mi. „Můj kluk se pak ptal, proč je ten pán tak zlý.“ Nevím, co na to říct. Přemýšlím, jak bych to vysvětlila své dceři. Že někteří lidé prostě nevěří. Že mají špatné zkušenosti. Že možná sami mají těžký život a nemají sílu myslet na ostatní. Ale zároveň si říkám, že tohle není omluva pro to, být hrubý na děti, které chtějí pomoct.
Večer si o tom povídám s partnerem. Říkám mu, jak mě to celý den nějak pronásleduje. Ta myšlenka, že pro někoho je Tříkrálová sbírka jen otrava, zvonek navíc, dalších pár minut vytržených z dne. A pro někoho jiného je to možná jediná šance, jak se dostat z průšvihu. On pokrčí rameny a řekne, že lidi prostě jsou různí. Že někdo dá stovku a ani o tom nepřemýšlí, a někdo nedá nic a ještě si postěžuje. Dodá, že důležité je, co děláme my, ne co dělají ostatní. Ta věta mi zůstane v hlavě. Uvědomím si, že nemůžu změnit lidi, kteří neotevřou dveře. Ale můžu změnit to, jak k tomu přistupuju já sama.
Příští den, když dceru vyzvedávám ze školky, potkáme skupinku koledníků na náměstí. Dcera se zastaví a dívá se na ně. Ptá se, co to dělají. Vysvětluju jí, že sbírají peníze pro lidi, kteří potřebují pomoct. Že někdo je nemocný, někdo nemá kde bydlet, někdo si nemůže koupit jídlo. Poslouchá mě a pak řekne, že bychom jim měli něco dát. Otevřu peněženku a tentokrát tam nehodím dvacku, ale padesátku. Dcera ji chce do kasičky hodit sama. Dám jí tu minci do ruky a ona ji opatrně vhodí dovnitř. Usmívá se a já cítím, že tahle chvíle má větší váhu než těch padesát korun.
Cestou domů mi dojde, že jsem vlastně celý život brala Tříkrálovou sbírku jako takovou automatickou součást ledna. Něco, co prostě je, jako Silvestr nebo novoroční předsevzetí. Nikdy jsem se nezastavila a nepřemýšlela, co to vlastně znamená. Pro ty děti, které chodí v zimě od domu k domu. Pro dobrovolníky, kteří to organizují. A hlavně pro lidi, kterým ty peníze skutečně pomůžou. „Je to jen pár korun,“ říkávám si vždycky. Ale těch pár korun od tisíců lidí dohromady může někomu zachránit střechu nad hlavou. A to není málo.
Někdy mám pocit, že jsme si zvykli na to, že pomoc je něco vzdáleného. Něco, co dělají velké organizace, politici, někdo jiný. A zapomínáme, že pomoc může začít u našich dveří. U té chvíle, kdy zazvoní koledníci a my se rozhodneme, jestli otevřeme. Jestli hodíme dvacku, nebo padesátku, nebo nic. Jestli budeme součástí něčeho, co má smysl, nebo jestli zavřeme dveře a půjdeme dál vařit oběd. Já už vím, jak to chci dělat příště. A doufám, že dcera si tu dnešní chvíli na náměstí zapamatuje. Ne kvůli těm padesáti korunám. Ale kvůli pocitu, že i malá věc může někomu udělat velký rozdíl.
