Článek
Seděla jsem na tvrdé židli u zdi a sledovala, jak se ručička hodin posouvá pomaleji, než by měla. V čekárně bylo teplo, vzduch těžký a ticho přerušované jen šustěním papírů a občasným zakašláním. Přesně ten druh místa, kde se lidé dívají do země nebo do mobilu a předstírají, že tam nejsou.
Vedle mě si sedla starší paní. Usmála se, takovým tím opatrným úsměvem, který není vtíravý, ale přesto lidský. Odpověděla jsem jí stejně. Vyměnily jsme si pár vět o počasí a o tom, že dneska to tady jde nějak pomalu. Nic víc jsem nečekala.
Nenápadná otázka
Po chvíli se ke konverzaci přidala ještě mladší žena s dítětem. Kluk si hrál s autíčkem a nahlas si brumlal. Nikomu to nevadilo. Naopak to bylo příjemné rozptýlení od toho zvláštního čekárenského ticha.
Starší paní se najednou zeptala té mladší, jestli tu je poprvé, nebo už to tady zná. Odpověď přišla rychle a bez přemýšlení. Chodím sem často, máma je nemocná a já ji doprovázím. Pak se omluvně usmála, jako by se bála, že řekla něco navíc.
Nikdo se neptal dál, ale ona sama pokračovala. Povídala o tom, jak je to někdy náročné skloubit práci, dítě a péči o rodiče. Neznělo to jako stížnost. Spíš jako prosté konstatování faktu. Takový život.
Starší paní přikývla a pak řekla větu, která v tu chvíli zapadla mezi ostatní. Děláte, co můžete. To stačí. Řekla to klidně, bez patosu, bez snahy utěšovat. Jako by mluvila sama k sobě.
Mladší žena se usmála, ale bylo vidět, že jí to úplně nedošlo. Poděkovala, vzala dítě na klín a dál se věnovala autíčku, které se zrovna zaseklo pod židlí.
Já jsem tu větu zaznamenala, ale nepřikládala jsem jí žádný zvláštní význam. V čekárně se řekne spousta věcí, které tam taky zůstanou. Myslela jsem si, že tohle bude jedna z nich.
Každý si nese to svoje
Když jsem pak seděla v ordinaci a poslouchala lékaře, myšlenkami jsem byla jinde. V čekárně. U těch dvou žen, které se pravděpodobně už nikdy neuvidí. Každá z jiného světa, každá s jiným příběhem, a přesto si na chvíli byly blíž, než by čekaly.
Došlo mi, kolik podobných rozhovorů kolem sebe míjím. Jak málo si všímáme vět, které nejsou určené přímo nám. Přitom právě ty někdy nesou největší váhu.
Z ordinace jsem odcházela s papírem v ruce a pocitem, že je všechno v pořádku. Fyzicky ano. V hlavě se mi ale začalo něco skládat až venku, když jsem šla směrem k tramvaji.
Byl to obyčejný den. Lidé spěchali, auta troubila, město žilo svým tempem. A mně se najednou ta věta vrátila. Děláte, co můžete. To stačí.
Neříkala jsem si ji nahlas, ale slyšela jsem ji jasně. A poprvé mi došlo, že se netýkala jen té mladší ženy. Týkala se nás všech. Možná i mě.
Kolikrát mám pocit, že to nestačí. Že bych měla víc, rychleji, lépe. Že někde selhávám, protože nejsem dost výkonná, dost klidná, dost vděčná. A pak přijde někdo cizí v čekárně a bez velkých slov připomene něco, na co se snadno zapomíná.
Obyčejná pravda
Ta věta nebyla chytrá ani objevná. Nebyla to rada z knihy ani motivační citát. Byla to obyčejná pravda vyslovená ve správný moment. A možná právě proto zabrala.
Došla mi až cestou domů, když už nebylo komu odpovídat. Zůstala se mnou. Připomněla mi, že život se často neodehrává ve velkých rozhodnutích, ale v drobných okamžicích, které si dovolíme vzít k sobě.
Od té doby si na ni občas vzpomenu. Třeba když mám pocit, že jsem něco nezvládla. Nebo když se přistihnu, že jsem na sebe zbytečně tvrdá. V takových chvílích se mi vybaví čekárna, tři cizí ženy a jedna věta, která si mě našla až ve chvíli, kdy jsem byla připravená ji slyšet. A možná je to tak v pořádku. Některé věci prostě potřebují čas, aby došly.
