Článek
Sedím v malé kavárně, kam chodím docela často. Ne proto, že by tam měli nejlepší kávu ve městě, ale protože je tam klid. Aspoň většinou. Vezmu si cappuccino, sednu si ke stolku u okna a otevřu notebook. Mám před sebou hodinu, kdy nemusím nic řešit. Ne práci, ne domácnost, ne nikoho dalšího.
Jsem nenalíčená, vlasy stažené do obyčejného culíku. Mám na sobě kabát, který už má něco za sebou, a svetr, co mě hlavně hřeje. Nepřišla jsem sem vypadat hezky. Přišla jsem si na chvíli odpočinout.
Když zvednu hlavu od obrazovky, stojí vedle mého stolu cizí muž. Neptá se, jestli si může přisednout. Jen se usměje a pronese poznámku o tom, že dneska vypadám nějak zamyšleně. Že by mi to slušelo víc, kdybych se usmála. Řekne to tónem, jako by mi skládal kompliment.
Nevím, co odpovědět. Vlastně neodpovím vůbec nic. Jen se pousměju, spíš ze zvyku než z radosti, a sklopím oči zpátky k notebooku. On ještě chvíli stojí, pak odejde ke svému stolu. A já mám pocit, že se nic zásadního nestalo.
V tu chvíli to přejdu. Říkám si, že to přece nemyslel zle. Že jsou horší věci. Že bych to neměla řešit. Takových poznámek už jsi slyšela tolik. Dopiju kávu, sbalím věci a odcházím.
Až cestou domů si uvědomím, že se mi nechce zpátky do té kavárny. Že ve mně něco zůstalo. Něco, co nejde jen tak setřást. Pocit, že jsem byla hodnocená ve chvíli, kdy jsem o to vůbec nestála.
Doma si sundám kabát, hodím tašku do kouta a sednu si na gauč. Teprve tam, v tichu bytu, si dovolím přestat to bagatelizovat. Najednou cítím vztek. Ne hlasitý, ne výbušný. Spíš takový ten tichý, který se rozlévá pomalu.
Vadí mi, že si někdo cizí dovolil komentovat, jak vypadám. Vadí mi, že měl pocit, že mi může říct, co by mi „slušelo“. A vadí mi i to, že jsem se usmála, místo abych mu řekla, že mi to není příjemné.
Přemýšlím, proč se to stalo až doma. Proč jsem se naštvala až ve chvíli, kdy už tam nebyl. Možná proto, že jsme zvyklé tyhle situace zlehčovat. Přejít je. Nepřehánět. Nevyčnívat. Nezhoršovat atmosféru.
Možná jsem se bála, že budu za tu nepříjemnou. Za tu, co si neumí vzít „kompliment“.
Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že o žádný kompliment nešlo. Šlo o hranice. O to, že někdo vstoupil do mého prostoru, aniž by se ptal. A že jsem měla plné právo mu dát najevo, že tam není vítaný. Nejde o jednu poznámku v kavárně. Jde o ten pocit, který se vrství. O drobné situace, které samy o sobě vypadají nevinně, ale dohromady unavují. O to, že pořád musíme zvažovat, jestli už je to „dost“, abychom se ozvaly.
Ten den už se do kavárny nevrátím. A možná ani další den. Ale něco si z toho odnáším. Uvědomění, že moje nepohodlí je dostatečný důvod. Že nemusím být milá, když mi někdo překračuje hranice. Příště se možná nebudu usmívat. Příště možná řeknu, že o komentáře nestojím. A možná zase ne. Ale aspoň už vím, že ten vztek nebyl přehnaný. Že byl na místě. A že si ho nemusím vyčítat.
