Článek
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy člověk nemá náladu na hluk ani na lidi. Vlak nebyl úplně plný, ale volná místa mizela rychle. Když jsem otevřela dveře kupé, seděla tam žena kolem padesátky. Měla upravené vlasy, decentní kabát a klidný výraz.
Usmála se na mě a já jí úsměv vrátila. Přisedla jsem si, odložila tašku a automaticky pronesla něco o tom, že je dnes ve vlaku nezvykle rušno. Přikývla a odpověděla, že má pocit, že lidé už neumějí být potichu.
První věta, která změnila atmosféru
To byla ta první věta, po které se něco zlomilo. Neznělo to vyloženě zle, spíš to mělo nádech nespokojenosti. Řekla jsem, že asi záleží na dni a náladě. V tu chvíli se ke mně otočila celým tělem a podívala se mi přímo do očí.
Začala mluvit o tom, jak dnešní lidé nemají žádné vychování, jak je všechno horší než dřív a jak mladí nemají respekt k ničemu. Její hlas byl klidný, ale slova ostrá. Ještě jsem si říkala, že to je jen krátký povzdech.
Jenže ona pokračovala. Bez pauzy a bez toho, aby se nadechla. Přešla od hlučných cestujících k výchově dětí, pak k ženám, které si podle ní stěžují zbytečně, a nakonec k tomu, že dnešní doba prý přeje jen líným a neschopným.
Seděla jsem tam a cítila, jak se mi stahuje žaludek. Nešlo jen o jiný názor. Šlo o tón, o jistotu, se kterou soudila úplně cizí lidi. Najednou jsem měla pocit, že kdybych otevřela pusu, zařadí mě do jedné ze svých škatulek.
Ticho, které bylo hlasitější než slova
Rozhodla jsem se mlčet. Dívala jsem se z okna a přikyvovala jen velmi obecně. Doufala jsem, že pochopí, že nemám zájem pokračovat. Ona si ale mé mlčení vyložila jako souhlas.
Začala mluvit hlasitěji. O tom, že ženy dnes neumějí vydržet nepohodlí. O tom, že práce je jen pro silné. A taky o tom, že kdo si stěžuje, ten si za všechno může sám. V kupé bylo ticho, ale mně připadalo, že její slova zaplňují celý prostor.
V tu chvíli mi došlo, jak nepříjemné může být obyčejné přisednutí. Neměla jsem kam jít. Vlak byl plný a já nechtěla dělat scénu. Zároveň jsem cítila, že kdybych zareagovala, otevřela bych dveře dalšímu proudu řečí.
Snažila jsem se soustředit na krajinu za oknem. Počítala jsem stanice. Každá minuta mi připadala delší než ta předchozí. Přemýšlela jsem, kolikrát jsem už zažila podobnou situaci a kolikrát jsem si řekla, že příště se ozvu.
Uvědomění, které přišlo pozdě
Došlo mi, že její milý úsměv na začátku byl jen fasáda. Ne nutně zlá, ale zavádějící. Možná byla zvyklá mluvit a nikdo ji nezastavil. Možná byla přesvědčená, že má pravdu a že jí svět dluží pozornost.
Najednou jsem si uvědomila, jak snadno si člověk vytvoří obrázek o druhém během pár vteřin. A jak rychle se ten obrázek může rozpadnout. Stačí dvě věty a všechno je jinak.
Když vlak konečně zastavil v mé stanici, vstala jsem rychleji, než jsem chtěla. Rozloučila jsem se stručně a bez úsměvu. Ona ještě něco dodala o tom, že dnešní mladí nikam nespěchají, jen utíkají.
Vyšla jsem na peron a cítila obrovskou úlevu. Jako by ze mě někdo sundal těžký kabát. Najednou bylo ticho příjemné a vzduch lehčí. Uvědomila jsem si, jak moc mě těch pár desítek minut vyčerpalo.
Malé poučení z obyčejné cesty
Cestou domů jsem na to pořád myslela. Ne na ni konkrétně, ale na sebe. Na to, proč jsem mlčela. Proč jsem se bála říct, že mi ten rozhovor není příjemný. Možná ze slušnosti. Možná ze strachu z konfliktu.
Došlo mi, že být milý neznamená být tichý za každou cenu. A že někdy je v pořádku vstát a odejít. Nebo aspoň dát najevo, že si nechci nechat cizí frustraci vylévat do klína. Příště si to snad dovolím.
