Článek
Bylo páteční odpoledne a já jsem se rozhodla, že s tříletým synem zajedeme do nákupního centra koupit mu nové boty. Ty staré už mu byly malé a já si říkala, že to zvládneme rychle, vybereme první pár, co bude sedět, a pojedeme domů. Měla jsem v hlavě ještě večeři, prádlo v pračce a únavu z celého týdne. Syn byl celý den hodný, tak jsem si myslela, že to bude v pohodě. Netušila jsem, že za hodinu budu stát uprostřed obchodního centra a poslouchat, jak mi cizí člověk říká, že neumím vychovávat.
V obchodě s dětskou obuví to začalo úplně normálně. Syn si vyzkoušel jedny boty, pak druhé, pak třetí. U čtvrtého páru už začínal být neklidný, vrtěl se na stoličce a pořád opakoval, že chce domů. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to bude rychlé, jen ještě chvilku vydrž. Jenže pak uviděl v rohu obchodu malou skluzavku pro děti a bylo po všem. Chtěl na ni, okamžitě, a když jsem řekla, že nejdřív musíme dokončit zkoušení, začal křičet. Ne tak, jak křičí děti, když se jim něco nelíbí. Křičel, jako by se mu dělo něco strašného, házel sebou na zem a já jsem tam klečela vedle něj a nevěděla, co dřív.
Snažila jsem se mluvit klidně, i když jsem klidná rozhodně nebyla. Opakovala jsem mu, že chápu, že je unavený, že to bude za chvilku a pak půjdeme. On ale neslyšel nic, jen ječel a kopal nohama. Prodavačka se na mě dívala s výrazem, který jsem neuměla přečíst. Nevěděla jsem, jestli je jí to líto, nebo jestli si myslí, že jsem úplně mimo. V tu chvíli jsem se cítila, jako by se na mě díval celý svět a každý věděl líp než já, co mám dělat.
Nakonec jsem se rozhodla, že prostě odejdeme. Bez bot, bez ničeho. Zvedla jsem syna, který se vzpouzel a brečel, a nesla jsem ho k východu z obchodu. Někde v polovině cesty mi ujel a musel jsem ho dohonit, což vypadalo asi dost zoufale. A právě v tu chvíli se to stalo. „To je teda výchova, to koukám. Kdyby to bylo moje dítě, tak by si tohle nikdy nedovolilo.“ Otočila jsem se a uviděla ženu, možná o deset patnáct let starší než já, jak stojí s nákupní taškou a kouká na mě s takovým tím výrazem naprostého odsouzení. Nedokázala jsem říct ani slovo, jen jsem tam stála s řvoucím dítětem v náručí a cítila, jak mi do očí stoupají slzy.
Chtěla jsem jí něco odpovědět. Chtěla jsem jí říct, že můj syn není nevychovaný, že je prostě tříletý a unavený a přetížený a že já dělám, co můžu. Že nevím, jaké měla ona děti nebo jestli vůbec nějaké má, ale že tohle rozhodně není fér. Jenže z pusy mi nevyšlo nic. Jen jsem přikývla, jako bych jí dávala za pravdu, a odešla jsem pryč. Až v autě, když syn usnul v sedačce vyčerpáním, jsem se rozbrečela. Ne kvůli němu, ale kvůli tomu, jak moc jsem v tu chvíli uvěřila, že má ta žena pravdu.
Celou cestu domů jsem si to přehrávala v hlavě. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Měla jsem jet nakupovat ráno, kdy byl odpočatý? Měla jsem ho víc připravit na to, co nás čeká? Měla jsem mu prostě dovolit tu skluzavku a boty řešit až potom? V hlavě mi běželo tisíc verzí toho, jak jsem to mohla udělat líp. A mezi tím vším ta věta pořád dokola. Neschopná matka. Jako by to byl rozsudek, proti kterému se nedá odvolat.
Večer jsem to vyprávěla partnerovi a čekala jsem, že řekne něco ve smyslu, že jsem si to měla nenechat líbit. Místo toho se zeptal, jestli si vážně myslím, že nějaká náhodná ženská v obchoďáku ví líp než já, co náš syn potřebuje. Ta otázka mě zastavila. Uvědomila jsem si, že celý den přemýšlím nad názorem člověka, který mě viděl možná třicet vteřin v nejhorším možném momentu. Člověka, který neví nic o tom, jak vypadá můj život, moje dítě, moje snaha.
Druhý den jsem syna vzala na nákup znovu. Tentokrát ráno, tentokrát jsem mu předem řekla, co budeme dělat a jak to bude probíhat. Vybrali jsme boty za patnáct minut, žádný křik, žádné drama. Na cestě k autu jsem mu koupila malou bagetu a seděli jsme na lavičce před obchodem a jedli ji spolu. Díval se na lidi kolem a ukazoval mi autobus, který právě projížděl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je taky pravda o mém mateřství. Tahle klidná, obyčejná chvíle na lavičce.
Ta žena z obchoďáku viděla jeden okamžik. Jeden výsek z tisíců okamžiků, které s dítětem prožívám. Neviděla, jak mu čtu pohádky, jak ho učím říkat děkuju, jak ho v noci objímám, když se bojí. Neviděla nic z toho, co dělá mateřství skutečně těžké a skutečně krásné. Viděla unavené dítě a unavenou mámu a rozhodla se, že ví dost na to, aby mohla soudit.
Pořád na ten okamžik občas myslím. Ne proto, že bych jí věřila, ale proto, že mi připomněl, jak moc jsme jako matky pod drobnohledem. Jak snadno si někdo udělá obrázek podle pěti minut, které náhodou vidí. A jak důležité je ten obrázek nepřijmout jako definici toho, kdo jsme. Protože pravda o mateřství není v jednom záchvatu vzteku v obchodě s botami. Je ve všech těch dnech, které nikdo nevidí. V těch, kdy to zvládáme, i v těch, kdy ne. A obojí je naprosto normální.
