Článek
V neděli ráno jsem si vzala velkou tašku, termosku s kávou a seznam s několika posledními vánočními dárky. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Nemám ráda shon, ale řekla jsem si, že dopoledne bude v obchodech ještě klid. Představa teplého světla výloh, hrnků se sobem a svetrů s jeleny mě lákala. Měla to být příjemná adventní procházka s nádechem sváteční atmosféry. Jenže co mě čekalo, připomínalo spíš bojové pole než vánoční pohodu.
Ještě než jsem dorazila do prvního obchodu, bylo jasné, že nejsem jediná, kdo si na tuhle neděli udělal nákupní plán. Lidé se valili ulicemi, prodírali se k pokladnám, svírali krabice s parfémy jako by drželi zlato. Všichni byli nervózní, zamračení, bez špetky ohledu. U stánků se mačkaly fronty a někde vzadu křičelo dítě, které si chtělo sáhnout na čokoládového Mikuláše.
V jednom z obchodních domů jsem měla vytipovanou deku pro mamku. Měkkou, vínovou, přesně tu, co si jednou prohlížela v katalogu. Když jsem ji uviděla v regálu, zaradovala jsem se, jenže stejně jako já ji zahlédla i paní po mé pravici. V tu chvíli jsme se na sebe podívaly, a pak to šlo rychle. Obě jsme natáhly ruce, ale ona byla rychlejší. Přitáhla si ji k sobě a já zůstala stát s rukama naprázdno a rozbušeným srdcem. Jenže o pět vteřin později mi někdo strčil vozík do boku, protože jsem podle něj stála blbě.
Snažila jsem se dýchat zhluboka. Nechtěla jsem se hádat, vždyť jsou Vánoce. Ale když mi třetí člověk nacpal tašku do zad, protože si potřeboval projít zkratkou mezi regály, došly mi nervy. Začala jsem se prodírat davem stejně jako oni. Tlačila jsem se, uhýbala, odstrkovala. V jednu chvíli jsem zaslechla, jak se někdo rozčiluje, že jsem ho loktem šťouchla. Chtěla jsem se omluvit, ale už jsem ho neviděla.
K večeru jsem si sedla na lavičku před nákupním centrem. Taška byla těžká, nohy mě bolely a v hlavě mi hučelo. Místo radosti z nakoupených dárků jsem cítila hlavně únavu a smutek. Kdy se z vánočního nakupování stal takový stres? Proč se lidé přestali usmívat, poděkovat, pustit druhého před sebe?
Možná je na čase nakupovat jinak. Pomaleji. Míň. Nebo raději doma, v teple, s čajem v ruce. Protože pokud kvůli dárkům zapomeneme, proč je vlastně dáváme, tak se z Vánoc stává jen další honička, která bolí. A nejen tělo.
