Článek
Byl to běžný čtvrteční den. Dopoledne jsem odpovídala na e-maily, dodělávala podklady ke kampani a mezitím si v duchu odškrtávala, že už zbývá jen jeden den do víkendu. Všechno běželo v rytmu běžného provozu, než ke mně přišla kolegyně z HR a tiše mě požádala, jestli bych mohla na chvíli přijít do zasedací místnosti.
Neřekla proč. Neusmívala se. Jen pokývla hlavou směrem ke sklu. V ten moment mi začalo být divné, že mi nic neoznámila dopředu. Vždycky, když jsme řešili něco organizačního, chodil e-mail nebo pozvánka. Tohle bylo jiné. Víc než podivné bylo i to, že její tón postrádal obvyklou lehkost. A pak jsem se podívala do zasedačky. Za stolem seděl šéf a vedle něj vedoucí mého oddělení. Nikdo jiný. A všichni tři se otočili ke mně najednou, jako kdyby mě už dlouho očekávali.
V tu chvíli jsem se cítila, jako když jdete na zkoušku a nevíte z čeho. Jako když někdo na chvíli stopne čas a vy si přehráváte v hlavě poslední týdny – udělala jsem něco špatně? Naštvala jsem někoho? Překročila jsem nějakou nepsanou hranici?
Sedla jsem si, tiše, skoro jako kdybych se měla někomu omlouvat. Mluvili tiše, vážně, s množstvím frází o reorganizaci, strategických změnách a o tom, jak si váží mojí práce. Prý to není o výkonnosti. Prý je to rozhodnutí „shora“. Věci, které slyšíte a víte, že mají hlavně připravit půdu. A pak to přišlo:
„Vaše pozice bude zrušena.“
Řekli to způsobem, jako kdyby šlo o nějaký dokument. O něco odosobněného. Ale pro mě to byl šok. Byla to práce, kterou jsem dělala pět let. Práce, do které jsem dala kus sebe. A najednou jsem tam seděla a věděla, že je konec.
Najednou mi začaly naskakovat souvislosti. Ta schůzka, kterou mi zrušili. Projekt, který převzal někdo jiný. To, že jsem poslední týdny měla méně informací. Do té chvíle jsem si to nechtěla připustit, ale najednou jsem věděla, že to celé bylo připravované. Jen jsem nebyla zasvěcená.
Přišlo mi to nefér. Ne to, že mě propustili – ale jak to udělali. Potichu. Ze dne na den. Bez předchozího signálu. Bez možnosti cokoli ovlivnit. V hlavě mi to všechno vířilo, ale na povrch jsem nevypustila ani slzu. Jen jsem se zeptala, co bude dál. Jaké mám možnosti. Jaké podmínky. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Jako když taháte náplast. Nechtěla jsem tam sedět déle, než bylo nutné.
Řekli mi, že dostanu odstupné, že mi vystaví doporučení a že se mnou rádi zůstanou v kontaktu. V tu chvíli už jsem tomu nevěnovala pozornost. Přepnula jsem do režimu „přežít“.
Po tom rozhovoru jsem měla ještě pár dní na předání věcí. Nikdo mi nic neřekl do očí. Někteří kolegové mi poslali zprávu, jiní dělali, že se nic neděje. Asi nevěděli, co říct. A možná ani nechtěli. Ticho bylo nejhlučnější reakcí.
Odešla jsem v pátek. Tiše. S krabicí v ruce a smíšenými pocity. Naštvání, úleva, prázdno. Ale i pocit, že teď už to bude na mně. Uběhlo pár týdnů a pořád to ve mně doznívá. Každý den si říkám, že to byla šance. Ale zároveň cítím nejistotu. Věděla jsem, co mám. A teď nevím, co bude.
Ale jedno vím jistě. Už nikdy nebudu slepě věřit, že stabilita je samozřejmost. A nikdy už si nenechám vzít hlas, když uvidím, že se něco děje za mými zády. Tahle zkušenost mě něco stála. Ale možná mě taky konečně probudila.
