Článek
Sedím u kuchyňského stolu a scrolluju nabídky bytů ve Španělsku. Dělám to už asi třetí večer po sobě a připadám si trochu jako teenager, který si prohlíží plakáty kapel a sní o tom, že jednou bude na koncertě v první řadě. Jenže mně je čtyřicet dva a tohle není pubertální snění. Tohle je něco, o čem jsem roky přemýšlela jako o reálném plánu. Až děti vyrostou, až splatíme hypotéku, až nebudeme vázaní na práci. Vždycky jsem věřila, že jednou přijde ten moment, kdy se podíváme na sebe a řekneme si, že teď už konečně můžeme.
Manžel vejde do kuchyně, nalije si vodu a zeptá se, co zase koukám. Otočím k němu notebook a ukážu mu fotku bílého domku s modrou okenicí kousek od moře. Čekám, že se usměje, možná si sedne, možná začneme plánovat. Místo toho se jen podívá, pokrčí rameny a řekne něco ve smyslu „to je hezký, ale to přece víš, že je nereálný“. Zůstanu na něj koukat a cítím, jak se mi v hrudi něco nepříjemně svírá. Chci se zeptat proč, chci se hádat, ale místo toho zavřu notebook a jdu si lehnout. V tu chvíli poprvé tuším, že možná celé roky sním sen, který je jenom můj.
Druhý den ráno o tom pořád přemýšlím. Snažím se si vybavit, kdy jsme se o téhle budoucnosti bavili naposledy. A zjišťuju, že vlastně nikdy pořádně. Občas jsem něco nadhodila, občas jsem poslala odkaz na článek o lidech, kteří se odstěhovali k moři a začali tam nový život. Manžel vždycky přikývl, usmál se, možná řekl „jo, to by bylo fajn“. Jenže teď mi dochází, že to nikdy nebyl souhlas. Bylo to spíš takové zdvořilé přitakání, které člověk použije, když nechce konflikt a zároveň se nechce závazně vyjadřovat. A já si z toho roky skládala obrázek, který neexistoval.
Večer se ho zeptám na rovinu. Co si vlastně představuje, že budeme dělat, až děti odejdou a budeme mít víc volnosti. Sedí u televize a chvíli vypadá, jako by ho ta otázka překvapila. Pak začne mluvit o tom, že by chtěl mít klid. Že si představuje, že bude chodit na ryby, že pojede občas na chalupu, že si konečně pořídí lepší vybavení na kolo. Poslouchám ho a snažím se nevypadat zklamaně. Nic z toho, co říká, nezahrnuje mě. A nic z toho nezahrnuje žádnou změnu, žádnou společnou vizi, žádný nový začátek. Mluví o svém životě a já v něm figuruju jako někdo, kdo prostě bude vedle. Kdo se přizpůsobí. Kdo bude doma, zatímco on pojede na kole.
Nechci být nespravedlivá. Možná si taky celé roky maloval nějaký svůj obrázek a já mu do něj nezapadám. Možná i on čekal, že jednou bude mít klid a prostor pro sebe, a teď zjišťuje, že já mám úplně jiné plány. Jenže mě hrozně mrzí, že jsme si to nikdy neřekli. Že jsme se k sobě celé roky chovali, jako by společná budoucnost byla něco samozřejmého, nad čím není potřeba přemýšlet. Jako by stačilo jít vedle sebe a jednou to všechno nějak vyjde.
Pár dní na to se k tématu vracíme. Tentokrát klidněji, bez emocí. Sedíme u večeře a já mu říkám, že potřebuju vědět, co vlastně chce. Že mě ta nejistota žere. Že jsem si roky myslela, že máme společný směr, a teď zjišťuju, že možná každý jdeme úplně jinam. On chvíli mlčí, pak přizná, že nikdy nepočítal s tím, že bychom se někam stěhovali. Že si vždycky představoval, že zůstaneme tady, v našem bytě, v našem městě, blízko rodiny. Říká to bez útoku, bez výčitek, prostě jako fakt. A já si v tu chvíli uvědomím, že problém není v tom, co kdo chce. Problém je v tom, že jsme o tom nikdy pořádně nemluvili.
Těžko se mi to přiznává, ale asi jsem předpokládala, že mě bude následovat. Že moje přání budou automaticky i jeho přání. A on možná předpokládal to samé o mně. Že až přijde čas, přizpůsobím se já. Žili jsme vedle sebe s vizemi, které se nikdy nepotkaly, a přitom jsme si mysleli, že jdeme stejným směrem.
Od té doby se o budoucnosti bavíme jinak. Není to příjemné, občas z toho mám těžkou hlavu. Ale aspoň vím, na čem jsem. A aspoň vím, že pokud někam chceme dojít společně, musíme si nejdřív říct, kam vlastně každý z nás míří. Ten bílý domek u moře si pořád občas prohlížím. Nevím, jestli v něm jednou budu bydlet. Ale vím, že už nechci žít v představě, kterou si nesu jenom já.
