Článek
Ve chvíli, kdy se v Česku řeší důchody běžných lidí, rozebírá se každá koruna. Počítají se odpracované roky, zpřísňují se podmínky a zdůrazňuje se nutnost šetřit. Jakmile se ale pozornost stočí k vrcholné politice, přístup se nápadně změní. Právě to znovu vyplulo na povrch v souvislosti s informacemi o zajištění bývalých prezidentů. Mnozí lidé si až teď uvědomili, jak výrazně se tyto dva světy liší.
Prezidentská funkce byla vždy velmi dobře placená. Už v devadesátých letech patřil plat hlavy státu k absolutní špičce. Václav Havel tehdy pobíral vysokou mzdu a současně i starobní důchod. Po skončení mandátu ale žádná doživotní renta neexistovala. Odešel s důchodem a jednorázovým odstupným, bez dalších dlouhodobých jistot. Z dnešního pohledu to působí skoro střídmě.
Tento model ale dlouho nevydržel. Stát postupně dospěl k názoru, že bývalý prezident by měl mít zajištění, které odpovídá významu jeho funkce. Výsledkem byla změna zákona a zavedení pravidelné měsíční renty. Nešlo o symbolické částky, ale o příjem, který sám o sobě převyšuje to, co většina lidí v důchodu vůbec kdy dostane. K tomu se přidaly paušální náhrady na provoz kanceláře, asistenty a další výdaje. Bývalá hlava státu tak získala jistotu pohodlného příjmu bez ohledu na další aktivitu.
V praxi to znamená, že Václav Klaus i Miloš Zeman pobírají starobní důchod současně s prezidentskou rentou a dalšími náhradami. Součet těchto peněz je pro většinu seniorů zcela nepředstavitelný. Právě tady se začíná ozývat nespokojenost veřejnosti, která vnímá rozdíl jako příliš výrazný.
Ani současnost nenaznačuje změnu směru. Plat prezidenta dál roste a s ním i budoucí nároky po skončení mandátu. Petr Pavel pobírá mzdu, která se pohybuje vysoko nad možnostmi běžných pracujících. Kromě toho má k dispozici další benefity a jednou ho čeká i renta, která zajistí, že odchod z funkce nebude znamenat žádný propad životní úrovně.
Kontrast s realitou většiny lidí je ostrý. Zatímco domácnosti řeší, zda jim valorizace pokryje rostoucí ceny potravin a energií, političtí představitelé mají jistotu nadstandardního stáří. To vše v době, kdy je důchodový systém dlouhodobě popisován jako neudržitelný a kdy se od obyčejných lidí očekává, že ponesou hlavní tíhu změn.
Tyto informace nejsou nové, jen se o nich běžně nemluví. Jakmile se ale dostanou do širšího povědomí, reakce je téměř vždy stejná. Pocit nespravedlnosti a otázka rovnosti. Nejde ani tak o závist, jako spíš o to, zda stát uplatňuje stejná měřítka na všechny.
Lidé v Česku velmi dobře vidí rozdíl mezi řečmi o nutnosti utahovat opasky a realitou politických jistot. A právě proto tyto debaty vyvolávají tak silné emoce. Ne proto, že by prezident neměl být důstojně zajištěn, ale proto, že propast mezi světem politiků a světem běžných důchodců je čím dál viditelnější a stále hůře obhajitelná.
Zdroje:
