Článek
Vzala jsem práci „jen na zkoušku“. To, co mi pak řekli o penězích, jsem nečekala ani v nejhorším snu
Myslela jsem, že zkušební doba je formalita. Pak přišel rozhovor, po kterém jsem v autě brečela.
Když mi volali z té firmy, že mě berou, měla jsem pocit, že se konečně něco hýbe správným směrem. Půl roku jsem hledala práci ve svém oboru, posílala životopisy, chodila na pohovory a pokaždé to skončilo buď mlčením, nebo zdvořilým mailem o tom, že vybrali jiného kandidáta. Takže když řekli ano, bylo mi jedno, že nabízejí míň, než jsem původně chtěla. Řekla jsem si, že tři měsíce zkušební doby nějak přežiju a pak se uvidí. Hlavně že mám práci, hlavně že někam chodím a že mi zase běží výplata.
První týdny byly náročné, ale vlastně fajn. Učila jsem se nové systémy, poznávala kolegy, snažila se zapadnout. Přicházela jsem první, odcházela mezi posledními. Chtěla jsem ukázat, že si té šance vážím a že jsem spolehlivá. Šéfová na mě působila trochu odměřeně, ale říkala jsem si, že je to prostě její styl. Občas mě pochválila, občas upozornila na chybu, nic dramatického. Neměla jsem důvod myslet si, že něco není v pořádku.
Někdy v polovině druhého měsíce mě zavolala do kanceláře. Sedla jsem si naproti ní a čekala, že půjde o nějaký projekt nebo úkol. Ona ale vytáhla papíry a začala mluvit o tom, jak funguje jejich mzdový systém. Že první tři měsíce jsou vlastně takové „zaučovací období“ a že plat, který mi slíbili na pohovoru, platí až po zkušební době. Do té doby dostávám o pět tisíc míň. Dívala jsem se na ni a nechápala, co mi to vlastně říká. Na pohovoru o žádném sníženém platu během zkušebky nikdo nemluvil. Ve smlouvě, kterou jsem podepsala, byla částka, kterou jsem očekávala. Jenže teď mi vysvětlovala, že ta částka je „cílová“ a že se k ní dopracuju postupně.
Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně. Klidně, bez emocí. Odpověděla, že takhle to u nich funguje vždycky a že to přece není nic neobvyklého. „Všichni tím prošli, nikdo s tím neměl problém.“ Seděla jsem tam a v hlavě mi běželo, jak jsem si rozpočítala výdaje, jak jsem si říkala, že to sice bude napnuté, ale zvládnu to. Jenže já počítala s jinou částkou. S tou, kterou mi řekli. Pět tisíc měsíčně je pro někoho drobnost, pro mě v tu chvíli znamenalo, že nevyjdu.
Chtěla jsem něco říct, nějak se ohradit, ale slova mi vázla v krku. Bála jsem se, že když budu moc protestovat, vezmou to jako důvod mě nepřevzít. Takže jsem jen přikývla a řekla, že rozumím. Ve skutečnosti jsem nerozuměla vůbec ničemu. Vyšla jsem z kanceláře, došla na záchod a zamkla se v kabince. Potřebovala jsem pár minut sama. Potom jsem si umyla ruce, podívala se do zrcadla a vrátila se k práci, jako by se nic nestalo.
Ten večer jsem to doma vyprávěla partnerovi. Poslouchal, nechával mě mluvit a pak řekl, že by se měla podívat na smlouvu pořádně právnička. Že tohle nezní normálně. Jenže já jsem věděla, že i kdyby tam něco bylo špatně, nemám sílu se s nimi soudit. Potřebovala jsem tu práci. Potřebovala jsem výplatu, i když nižší. Připadala jsem si jako v pasti, kterou jsem si sama pomohla zavřít.
Následující týdny jsem chodila do práce se sevřeným žaludkem. Dělala jsem všechno stejně jako předtím, ale už jsem se nedokázala tvářit nadšeně. Začala jsem si všímat věcí, které mi předtím unikaly. Jak šéfová mluví s lidmi. Jak se tam všichni tváří ustaraně, když se blíží konec měsíce. Jak kolegyně šeptají o tom, že výplaty chodí pozdě. „Tady je to vždycky takový chaos,“ řekla mi jedna z nich a pokrčila rameny, jako by to byla normální věc.
Ke konci zkušební doby mě šéfová znovu zavolala. Tentokrát jsem už věděla, že nemůžu čekat nic dobrého. Řekla mi, že moje práce je v pořádku, ale že teď nemají rozpočet na to, aby mě převzali na plný úvazek. Že mi můžou nabídnout prodloužení zkušebky o další dva měsíce, a pak se uvidí. Slyšela jsem ta slova a cítila, jak se ve mně něco zlomilo. Ne vztek, spíš taková prázdnota. Pochopila jsem, že tahle hra může pokračovat donekonečna. Vždycky bude nějaký důvod, proč ještě ne, proč ještě počkat.
Řekla jsem, že si to musím rozmyslet. Vyšla jsem z budovy, sedla do auta a rozbrečela se. Ne kvůli těm penězům, i když ty taky. Spíš kvůli tomu, že jsem si celé týdny namlouvala, že když budu dost snažit, když budu dost hodná a dost spolehlivá, tak to nějak dopadne. Jenže ono to nefunguje tak, že dobrou prací si automaticky zasloužíš férové zacházení.
Druhý den jsem jim napsala, že nabídku na prodloužení nepřijímám. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí za poslední roky. Znovu jsem byla bez práce, znovu jsem nevěděla, co dál. Ale taky jsem poprvé po dlouhé době cítila, že jsem se za sebe postavila. I když pozdě. I když to bolelo.
Teď, s odstupem několika měsíců, pracuju jinde. Za peníze, které mi slíbili na pohovoru a které mi taky opravdu chodí na účet. Občas si na tu firmu vzpomenu a přemýšlím, jestli tam pořád fungují stejně. Jestli tam sedí nějaká jiná holka, která si taky myslí, že zkušební doba je formalita. A říkám si, že některé lekce prostě musíme prožít, abychom je pochopili. Že papír není všechno, ale taky že své hranice člověk často pozná, až když mu je někdo překročí.
