Článek
Zatímco kamarádky ukazují excelové tabulky a aplikace na rozpočet, já sedím nad účtem a doufám, že to nějak vyjde do výplaty.
Sedím večer v kuchyni, děti už spí a já scrolluju Instagram. Kamarádka zrovna sdílí screenshot své aplikace na sledování výdajů. Všechno má v barevných grafech, kategorie pečlivě roztříděné, a píše, jak jí tohle změnilo život. Pod tím samé komentáře ve stylu „taky to tak dělám“ a „bez toho bych nepřežila“. Já mezitím otevřu bankovnictví a podívám se na zůstatek. Ještě deset dní do výplaty. Zavřu aplikaci a radši jdu dát prádlo do sušičky, protože na tohle teď nemám nervy.
Ráno se o tom zmíním partnerovi. Říkám mu, jak všichni kolem nás najednou plánují, šetří, mají systémy. Že jedna známá prý dává stranou pět tisíc měsíčně a druhá si vede sešit, kam zapisuje každou kafe. On se napije čaje a řekne: „A co my máme zapisovat? Že jsme zaplatili nájem a zbylo na jídlo?“ Zasměju se, ale vlastně mi to přijde spíš smutné. Protože on má pravdu. U nás není co optimalizovat, u nás je co přežít.
Někdy mám pocit, že žiju v úplně jiném světě než lidi na sociálních sítích. Čtu články o tom, jak si vytvořit finanční polštář, jak investovat do ETF fondů, jak naučit děti hospodařit s kapesným. A já přemýšlím, jestli můžeme jet na výlet k babičce, nebo jestli radši počkáme, až přijde výplata. Není to tak, že bychom nehospodařili. Je to tak, že prostě není s čím.
Partner má stabilní práci, já taky. Nejsme na dávkách, nemáme dluhy. Zvenku to vypadá úplně normálně. Jenže realita je taková, že po zaplacení hypotéky, energií, školky a základních nákupů zbývá tak akorát na to, abychom se nemuseli na nic skládat. „Vyjde to,“ říkám si každý měsíc. A ono to vyjde. Ale těsně. Vždycky těsně.
Nejvíc mě štve, když někdo řekne, že stačí najít kde ušetřit. Jako bychom to ještě nezkusili. Nejíme venku, nekupujeme zbytečnosti, dovolená byla letos týden u rodičů na chatě. Oblečení pro děti bereme z druhé ruky a já si poslední kousek do šatníku koupila tak před rokem. Nevím, co ještě škrtnout. Možná kyslík.
Občas se přistihnu, jak závidím. Ne velké věci, ale ty drobnosti. Že si někdo může říct, že dneska prostě objedná večeři. Že někdo nemusí přemýšlet, jestli může dát dítěti na zmrzlinu. Že pro někoho není neplánovaný výdaj za tisícovku důvod k panice. Nechci být milionářka, já chci jenom jednou neplánovat každou stokorunu.
S partnerem jsme se dohodli, že si sedneme a zkusíme si ty výdaje aspoň nějak sepsat. Ne kvůli grafům, ale abychom viděli, kam to vlastně teče. Sedíme nad papírem a já mám trochu naději, že třeba přece jen najdeme něco. Nějaký prostor. Ale pak to sečteme a je jasné, že žádná záhada tam není. Jenom život, který stojí víc, než vyděláváme. „Tak co s tím uděláme?“ zeptám se. On pokrčí rameny. „Budeme dál fungovat. A třeba to bude jednou líp.“
Večer zase scrolluju a vidím další příspěvek. Tentokrát o tom, jak se rodina rozhodla rok neutrácet za nic zbytného. Čtu to a přemýšlím, jestli by si vůbec všimli, kdyby přišli k nám. U nás ten rok trvá pořád. Akorát to na Instagram nedáváme, protože z toho není hezký graf.
Pak si ale uvědomím jednu věc. Možná to není o tom, že děláme něco špatně. Možná prostě doba, ceny a výplaty nejdou dohromady. A možná těch rodin jako my je víc, než se zdá z těch lesklých příspěvků. Třeba jen taky mlčíme, protože se za to trochu stydíme. Protože přiznat, že nevycházíme, zní jako selhání, i když je to spíš systém, co nefunguje. Tu noc usínám s pocitem, že jsme vlastně úplně normální. Jen ten normál dneska vypadá jinak, než by měl.
